Pražské Nakladatelství Slovart, které vzniklo v r. 1994 jako dceřiná společnost slovenského Vydavateľstva Slovart, obohatilo za 16 let své existence naši knižní scénu stovkami knih. Nejvíce se však asi zapsalo do povědomí vydáváním velkých obrazových monografií, někdy domácích (zasvěceným např. výtvarníkům C. Boudovi, A. Bornovi aj.), jindy překladových (National Geographic – fotografie, Přírodní divy světa aj.). Mezi tyto nóbl svazky se na konci loňského roku zařadilo i Umění východní Asie, objemná kniha přeložená z němčiny.
Kniha vyšla v originále o rok dříve (2008) u nakladatelství Tandem Verlag GmbH, její editorkou je Gabriele Fahrová-Beckerová, shodou okolností též autorka části o pevninské jihovýchodní Asii.
Některé indicie dávají tušit, že většina textů vznikala ještě o pár let dříve (např. u Prambananu chybí zmínka o zemětřesení v r. 2006, k hrobce Minh Manga v Hue se dá prý dostat jen loďkou, což už dávno není pravda atd.). Jako překladatel je uveden Vladimír Čadský. Umění východní Asie má 739 stran v luxusním formátu 26,5x30,2 cm – větší představu však dá potenciálním zájemcům spíše údaj o její tloušťce (6,5 cm) a váze (4,5 kg). Luxusnímu vydání odpovídá i poněkud elitní maloobchodní cena 1999,- Kč. (Slovart ve své internetové nabídce současně uvádí i anglické vydání téže knihy, 1120,- Kč.)
Třebaže jde o přednostně obrazovou publikaci (odhadem obsahující na 1500-2000 barevných fotografií z terénu a v nemalé míře i z německých muzejních sbírek), obraz je doprovozen rozsáhlým textem sepsaným odborníky na jednotlivé oblasti.
Poměrně nepřekvapivě je hned úvodní a nejrozsáhlejší část knihy zasvěcena Číně (283 stran), hodně prostoru dostává rovněž Japonsko (173 stran), a potom už jen Indonésie (65 stran). Na Koreu vyšlo 29 stran, na celou pevninskou jihovýchodní Asii pak necelých sto (z toho na Vietnam pouhých 11 stránek, na samostatně pojednanou říši Čampa 7, jinak další kapitolky o Khmerech, Thajsku, Laosu a Barmě), k nimž ovšem nutno připočíst samostatnou a velmi cennou kapitolu Textilie v jihovýchodní Asii (40 stran).
Jednotliví autoři pojali své téma dost odlišně. Zatímco seznámení s čínským uměním je pojednáno jako procházka od nejstarších dob až k současnému umění, za níž následují zvláštní kapitoly o kaligrafii a nefritu, hned následující část o Indonésii má blíže k etnografické stati, namnoze představující duchovní a společenské aspekty některých etnik (zejména Ngaju Dajaků na Kalimantanu). Z Vietnamu stály autorům za pozornost vlastně pouze Hue a – méně – Hoi An. V kapitole o khmerském umění čteme mj. i nadšenou ódu na Ta Prohm, jehož půvab je však spíše dílem přírody nežli architektonické originality, o kterou by možná spíš mělo jít v této knize.
Je podivuhodné, že celou hutnou knihu přeložil jediný překladatel, Vladimír Čadský. (Jinak nejen překladatel z němčiny, ale i francouzštiny, sám autor knihy o Norimberském procesu.) Takové množství v podstatě odborného textu z různých kulturních oblastí je na jednoho člověka opravdu obdivuhodný výkon. Z překladu je cítit, že svůj úkol pojal svědomitě, pečlivě. Tam, kde je zjevně i originál napsán přehledně, je jeho překlad velmi zdařilý (např. Čína, Japonsko či Indonésie), i přepisy jmen jsou vesměs v pořádku. To se týká podstatné většiny svazku. Navíc se zdá, že tyto země jsou mu možná známější. Jeho překlad naopak logicky trošku drhne tam, kde je originální text zjevně slabší (shodou okolností se to týká právě pasáží o jihovýchodní Asii, které jsou dílem německé editorky…) a plný nepříliš šťastných formulací, jež čtenáře spíš zahlcují narážkami a emotivními náznaky, než aby pořádně a přehledně vysvětlovaly souvislosti. Chyby zřejmě vyplývají i z menší znalosti indického kulturního okruhu. Pak můžeme narazit i na kuriosní vysvětlivku: "…výjevy z džataky (dramata z národních dějin)…" (džátaka či též pl. džátaky jsou příběhy o dřívějších životech Buddhy). Podobně špatně použitá a skloňovaná slova prang, kála či natové. Některé chyby by jistě odhalila návštěva jmenovaných lokalit ("pagoda Phuoc Kien v Hoi Anu" – navíc správně Phuc Kien – je spíš Shromažďovací síň fu-ťienských Číňanů, ale tato nepřesnost vyplývá evidentně z originálu, nikoli z chyby překladatele). Je však nad síly jednoho člověka poznat na vlastní kůži vše, o čem se v knize píše. Občasné nedotaženosti spíš jdou na vrub nakladatelství, které zřejmě – alespoň věříme-li tiráži – vůbec nedalo text lektorovat odborníkům, což je u takovéto speciální publikace opravdu škoda. O to víc, že tu lze potkat i řadu evidentních překlepů (Quuy Nhon m. Quy Nhon, Xane Lang či Lane Cang místo Lan Xang, Daravti m. Dvaravati, théravádovský buddhismus m. théravádský či theravádový buddhismus, rozdílné psaní vajang i wayang). Řada přepisů byla ponechána v originálních variantách, které neodpovídají českému úzu: Fa Ngoum m. Fa Ngum, Phousi m. Phu Si, Lane Xang m. Lan Xang (též Lan Sang) aj. Ani nemluvě o přepisech barmských jmen, složitých už beztak dost (píše se zde o počeštěném Švecigonu, ale o Shwegugyi, přičemž první část slova, šve-shwe je táž). Účast lektorů a důkladnější korektury by text vylepšily takřka k dokonalosti.
Tyto nedotaženosti by ovšem neměly zakrýt převážné klady mohutného svazku. Navíc se týkají zejména části o pevninské jihovýchodní Asii. Textovým těžištěm knihy jsou ostatně především detailnější a zdařilé oddíly o čínské, japonské a indonéské kultuře, které – pokud se opravdu obsáhlým textem vůbec někdo pročte – přinášejí velkou sumu podstatných informací. Nicméně Umění východní Asie je hlavně knihou, kterou si našinec otevře přednostně proto, aby se kochal její bohatou obrazovou dokumentací. V tomto smyslu jde o dílo, které na naší knižní scéně, pokud vím, zatím nemá obdoby, a proto je třeba jej vřele uvítat. Střádejte, neboť k této knize se budete rádi ještě dlouho vracet. Škoda že její cenu nezlevnila ani skutečnost, že byla vytištěna až v Číně.
Umění východní Asie. (Uspořádala G. Fahrová-Beckerová) Nakl. Slovart, Praha 2009. 739 stran. Cena 1999 Kč
