Články

Publikace je členěna do pěti částí, z nichž každá má několik kapitol a podkapitol. Text doprovázejí mapy a fotografie, celou knihu pak doplňuje několik příloh a seznam použité literatury. Autor si vytyčil za cíl popsat problematiku indočínského konfliktu od jeho počátků až po současnost.

Od začátku knihy nenechává čtenáře na pochybách, na které straně jsou jeho sympatie, což je při psaní historické studie tím nejméně žádoucím prvkem. Již po několika stránkách úvodu je patrné, že kniha měla mít podtitul "u čeho jsem byl" nebo "jak to vidím já". Jsem přesvědčen, že pokud by se pan Syruček věnoval psaní vzpomínek na události, kterých se zúčastnil, byl by to jistě čtivý a zajímavý text.

Recenzent by nikdy neměl být veden snahou autora poškodit, ale veškerá snaha marná. Knihu jsem začal číst s nadějí, že konečně vychází na našem trhu ucelená publikace na dané téma. Byl jsem rozhodnut ocenit především její kladná místa. Budiž řečeno, že i taková se v knize najdou a není jich málo. Téměř výhradně se však týkají kontextu mezinárodní politiky. Jediným dalším přínosem, kterým je kniha obdařena jsou podrobné mapky jednotlivých francouzských obranných postavení v Điện Biên Phủ.

Bohužel však kniha obsahuje mnoho nepřesností i naprostých nesmyslů, které sice autor nevymyslel sám, část jen bez ověření přejal, přičemž čerpal i z tak nekompetentních publikací jako je např. dílo Josefa Novotného "Úředně zapomenutá válka", z něhož některé pasáže opsal doslova.

Velké rozpaky působí hned předsádka knihy s mapou regionu, kde je ostrov Chaj-nan (Hainan) pojmenován jako Hajnam. Přepisy jmen a názvů jsou již tradiční slabinou textů týkajících se některých asijských jazyků. Vzhledem k tomu, že autor neovládá žádný z jazyků regionu (vietnamština, laoština, khmerština, čínština) je zarážející, proč nakladatelství, případně autor sám, nepožádali o spolupráci některého z odborníků. Předešlo by se tak mnoha závažným chybám. Čtenář by marně hledal v atlasech názvy jako Ian An (s. 228), Thoch Hoa (s. 209), Lan Son (s. 37). Podobné je to s vlastními jmény nebo názvy organizací – Vinh Thuny (s. 46) správně Vĩnh Thụy, Dung Du namísto Đông Du (s. 43), Khmer Issara místo Issarak (s. 60). Autor dokonce zcela nesprávně přechyluje ženská jména: Nguyễn Thị Bìnhová (s. 193). Zde je vidět jak málo se ve vietnamské kultuře vyzná, neboť přechýlil nikoli jméno rodové, nýbrž osobní. Čeština nemá pevně kodifikovaný přepis vietnamštiny, přechylování se ale nedoporučuje používat. Nevím, kde pan Syruček našel překlad hesla Hồ chủ tịch muôn năm (s. 288), které přeložil jako Ať žije Ho Či Min tisíc let, správně je to Ať žije president Ho. Chyby se objevují i při skloňování jmen evropských ...později se stal asistentem generála Navarry... (s. 57), správně generála Navarra, nebo ...za admirálem Thierry d’Argenlieu... (s. 47), správně Thierrym d’Argenlieu.

Pro text není zvolen jednotný přepis jmen a názvů. Některé vietnamské názvy jsou v počeštěné formě, u jiných se autor snaží zachovat diakritiku (např. Hué), avšak nedůsledně. Také přepisy čínštiny představují tvrdý oříšek. Jednou je použita francouzská transkripce, jindy česká, pak zase anglická.

Přestože kniha se má zabývat válečnými událostmi, popisů bojových operací nenajdeme mnoho. V pasážích, které se věnují vojenské problematice, je množství chyb v odborných termínech. ...Obojživelné Grummany... (s. 56), ...výsadková a civilní obrana... (s. 121) nebo ...archaická ruská puška Mopsin... (s. 162), tvrzení, že defolianty spalují atp. Vrcholem je obsáhlá pasáž na straně 144 pojednávající o tonkinském konfliktu. Syruček zde rozebírá možnost ...varovného resp. výstražného torpéda... Nad tímhle termínem se čtenář znalý vojenské problematiky může jen usmát. V kapitolách, ve kterých se věnuje výzbroji bojových jednotek jsou až neuvěřitelné nesmysly. Autor projevil obdivuhodnou neznalost, když v literatuře tolik popisovanou zbraň M-16 označil za rychlopalný samopal. Na straně 171 se píše, že ženijní jednotky americké armády ...měly k dispozici polyetylén... Polyetylén je chemická látka, kterou lze samu o sobě dost těžko používat pro překonání vodních toků. Musí z ní být něco vyrobeno.

Problémem jsou i časté protimluvy. Na straně 44 je odstavec pojednávající o povstání ve středním Vietnamu. Autor píše o účasti až sta tisíc ozbrojených povstalců. O pár řádek níž navazuje tvrzením, že letadla určená k potlačení rebelie mohla létat velmi nízko, protože je povstalci nemohli zasáhnout. Proč by je nemohli zasáhnout, když byli ozbrojeni? Letadla, která byla Francouzi používána v koloniích nebyla pancéřovaná a nezřídka se stávalo, že byla sestřelena pěchotními zbraněmi. Pravým důvodem, proč si tento hazard mohli piloti dovolit, byl fakt, že "povstalci" nebyli prakticky vůbec ozbrojeni. Byla to spíše demonstrace než povstání.

Syruček často používá ahistorické komentáře k událostem. Například na straně 15 tvrdí ...Francie přehlédla, že odzvonilo éře kolonialismu... Tehdejší politika mocností s něčím takovým samozřejmě nepočítala. To, že se část světové veřejnosti přikláněla na stranu národněosvobozeneckých hnutí, neznamená, že přerod kolonií na národní státy byl daný. Většina kolonií získala nezávislost až v 50. a 60. letech 20. století, spouštěcím mechanizmem změn byly právě některé koloniální války.

Považovat třicet let americké politiky v Indočíně za řetězec omylů je obdobný problém. Tento dojem vzbuzuje skutečnost, že byli Američané nakonec z oblasti vytlačeni. Paušalizovat události bez hodnocení jednotlivých kroků je příliš velký odsudek, který nebere v potaz chyby protivníků ani rozhodnutí, která přinesla dočasnou převahu ve válce.

Problémem knihy je nekritické a účelové přejímání informací od jiných autorů bez hlubší znalosti problematiky regionu. Jako příklad uvádím obsazení Tonkinu (severního Vietnamu) expediční jednotkou Francise Garniera. Útok se odehrál nikoli v únoru nýbrž v listopadu roku 1873. Garnier dobyl hanojskou pevnost bodákovým útokem s pouhými patnácti muži. Tato událost je v knize popsána jako hrdinný odpor vietnamských jednotek proti pronikání kolonialistů do oblasti. Ve skutečnosti byla jedinou vážnou překážkou okupace Tonkinu organizace s názvem Černé vlajky, kterou založil Liou Jung-fu (Liu Yangfu). Jak již jméno napovídá jednalo se o Číňana a jednotky se rekrutovaly z bývalých bojovníků tchajpchingského (taiping) povstání. Důvodem, proč se zmiňuji o téhle události, je snaha ukázat čtenáři, jak moc zavádějící text autor vytvořil. Syruček totiž naprosto nerozlišuje vietnamskou snahu o propagandu a heroizaci dějin od seriózních historických prací. V tomto duchu je popsána celá řada válečných událostí. Čtenář je vlastně seznámen s tím, jak události vnímá vietnamská historiografie, která je vytvářena na základě principů totalitního státu. Kniha by snad mohla mít úspěch v osmdesátých letech, ale dnes je naštěstí interpretace indočínských dějin již mnohem dál.

Na závěr dodávám ještě jednu perličku z textu. Je z pasáže o Ho Či Minovi: Nejzvláštnější na tom je, že je psal v čisté staročínštině z období T'Anga (...)  Autor se zde podivuje faktu, že Ho Či Min psal básně v klasické čínštině (wen-jen/wenyan), o které si myslí, že pochází z období čínské dynastie Tchang (Tang). Výraz staročínština je v tomto případě naprostý nesmysl. Neznalost natolik základního termínu jasně ukazuje, jak málo se autor v dané oblasti orientuje. Není možné to považovat za nepodstatnou chybu, vždyť v tomto literárním psaném jazyce  se vzdělanci a politici vyjadřovali po stovky let, stala se z něj lingua franca čínského kulturního okruhu. Byl pracovním jazykem při diplomatických jednáních i prostředkem vyjádření pocitu básníka. Není proto překvapením, že vzdělaný člověk politik a literát, jakým  Ho Či Min bezesporu byl, psal v jazyce, kterému se naučil během dospívání.

Výčet všech chyb, protimluvů a vyložených nesmyslů by vydal na samostatnou knihu. Není možné je zde všechny uvést a není to ostatně ani účelem recenze. Myslím, že je velká škoda, že nakladatelství důvěřovalo autorovi, který se v problematice Indočíny příliš nevyzná a který si nedal mnoho práce s výběrem materiálů, z nichž knihu sestavil. Absence odborníka, který by posoudil správnost přepisů jmen a názvů, je také na škodu. Knihu rozhodně nelze doporučit. Čtenář, který se chce s problematikou indočínského konfliktu seznámit, by měl raději sáhnout po některé ze starších publikací.

Milan Syruček: V zajetí džungle. Nejdelší válka 20. století. 342 stran. Vydalo nakladatelství Epocha jako 10. svazek edice Polozapomenuté války. Praha 2007. 289,- Kč. ISBN 978-80-87027-25-7