Články

Jaroslav Picka je znám svými sympatiemi k Vietnamu i příslušníkům vietnamské komunity v ČR, v níž má řadu dobrých přátel. Nedávno měl přímo v centru Prahy výstavu fotografií ze svých cest po Vietnamu, nyní napsal cestopisnou knížku – víceméně na objednávku. Jeho motivace tedy rozhodně nejsou prvotně komerční.

Pickův cestopis vychází z jeho pracovních cest do Vietnamu. Poprvé jej navštívil již v r. 1985, "tedy deset let po skončení války a sjednocení severní a jižní části země v jeden stát," spolu se svými kolegy-přírodovědci. Už tehdy se nejen do zdejší (nejen) fauny zamiloval, a to jej i v dalších letech vedlo k opakovaným návštěvám  země. Jádro jeho knížky tedy tvoří osobní zkušenosti. A řekněme na rovinu, že zdařilými částmi knihy jsou především pasáže, v nichž se věnuje přírodovědným výzkumům (sběr hmyzu) nebo zálibám (nákup vzácných mušlí na jihovietnamském pobřeží, kapitolka o vzácných kamenech). Tam si je i autorsky nejjistější. Možná na běžného čtenáře může někdy působit výčet přírodovědných jmen až nesrozumitelně, ale naštěstí je tu i hrst užitečných doprovodných fotografií pro ilustraci, a také pár osvěžujících historek z terénu. Převozy outloně malého nebo luskouna z Asie do Evropy patří ke kuriozitám, které už by se asi dnes jen tak někomu nepodařily.

Z popisů lokalit, jimiž se Jaroslav Picka obšírněji zabývá, jsou zákonitě nejzajímavější pasáže o přírodních rezervacích Tam Dao, Cuc Phuong nebo z okolí horského městečka Sapy. V nich přináší poměrně dost údajů týkajících se flóry a fauny, dosud u nás takto populárně nepublikovaných. Jeho přírodovědecká profese mu dovoluje nahlížet věci z jiného pohledu nežli většině cestopisců. Text tohoto typu zabírá lehkou většinu knihy. Jenom dodejme, že v jeho zmínkách o předchůdcích přírodovědcích chybí zmínka o Erichu Václavovi, jenž o vietnamské přírodě rovněž už psal – třebaže jeho lesnické povolání možná neopravňuje řadit ho mezi přírodovědce.

Zbytek knížky působí tak trochu jako napsaný z povinnosti. Kapitoly o vietnamských dějinách, o Hanoji apod. nejen že nepřinášejí nic nového, ale bohužel v nich nalezneme řadu věcných chyb: Vietové nepřišli na území Vietnamu až v posledním století př.n.l. (str. 13), Čamové rozhodně nepocházeli z Indie (str. 15) a čamským jazykem se dodnes, jakkoli omezeně, hovoří (str. 152), dokonce vycházejí jeho učebnice. Podobně se Hanoj nestala znovu hlavním městem země v r. 1831, tehdy jen dostala nový název, a vodní loutky nevznikly "v 18. století za vlády dynastie Le", nýbrž nejpozději již za vlády dynastie Ly, tj. v 11.-12. stol.

Je škoda, že knížka neprošla před vydáním textovou korekcí, protože většina podobných chyb je naprosto banálních a lehce opravitelných už jen na základě srovnání s hojnou českou literaturou, jež o Vietnamu kdy vyšla. Závěrečné rady pro cestovatele a hlavně vietnamský slovníček v závěru knihy působí už vyloženě přilepeně.

(V případě vietnamštiny opravdu nemá smysl laickému čtenáři servírovat výrazy, jež bez důkladnějšího zasvěcení nemůže i při nejlepší snaze vyslovit srozumitelně. Navíc i zde jsou četné nepřesnosti.)

Vietnam – země pod obratníkem Raka tedy možná také měla, ale nemůže být pomůckou pro případné cestovatele. Její zajímavost spočívá v něčem jiném. Je to Pickův odborný zájem o jednu z tváří Vietnamu. Není ostatně náhodou, že zřejmě nejzajímavější cestopis, který kdy v češtině o Vietnamu vyšel, napsal další specialista, doktor Miro Rozehnal, který druhdy působil v Česko-vietnamské nemocnici v Haiphongu. Od padesátých let ovšem již v Rudé řece uplynula spousta vody.