Po delších letech vyšla ´cestopisná´ knížka o Vietnamu, která má ambice představit tuto zemi v relativně souhrnném pohledu: Vietnam s vůní koriandru od Magdalény Radostové. Knize se dá vytknout řada drobných věcí, ale v zásadě jde o svazek, který byl napsán svědomitě a se snahou věcně informovat – jeho autorkou je ostatně turistická průvodkyně, která by to měla mít v popisu práce. Knihu doplňuje množství fotografií, jež mají hlavně dokumentační hodnotu.
Magdaléna Radostová "pracovala až do roku 2011 na manažerských pozicích obchodních společností. Od počátku roku 2012 mění své velké hobby – fotografování a cestování – ve svou práci./…/ Poslední dobou také aktivně pracuje jako průvodkyně." Takto autorku knížky představuje profil na zadní straně obálky. Radostová přitom již předtím vydala jeden cestopis o Aljašce.
Kniha popisuje autorčiny zkušenosti z cest po Vietnamu od severu k jihu, které absolvovala teprve v nedávných letech, většinou jako průvodkyně s turisty. Ve většině kapitol se věnuje některým lokalitám či oblastem. Jde vesměs o nejturističtější místa (Hanoj, Halong, Sapa, Ninh Binh, Hue, Hoi An, Nha Trang, Saigon, Cu Chi, delta Mekongu), na severu autorka přidává stránky o některých horských provinciích (Lai Chau, Dien Bien, Son La). Nejde přitom o chronologický popis jedné cesty, Radostová se vrací k různým svým návštěvám v posledních letech. Občas odbočí k výkladům na obecná témata jako svatby, pohřby, lunární Nový rok aj.
V osobním vyprávění autorky se střetávají dva odlišné přístupy: Jednak sama v knížce opakovaně zdůrazňuje, že se s Vietnamem seznámila teprve nedávno. V některých pasážích objevuje svět novýma, mnohdy až naivníma očima toho, kdo přijel do neznámé země, o níž skoro nic nevěděl. Toto přiznání je upřímné a může být někdy zajímavé pro toho, kdo už vnímá spoustu vietnamských reálií jako samozřejmost. Na druhou stranu někdy by si čtenář přál víc zasvěceného přístupu, neboť některé pasáže by mohl napsat jakýkoli účastník hromadného zájezdu.
Problém poznávání světa v dnešní době spočívá v tom, že už nikdo není cestovatel, všichni jsme jen součástí masy turistů, bez ohledu na to, zda si sami myslíme opak. V tomto smyslu nastal nejspíš i soumrak klasických cestopisů: osobní zkušenost jednoho člověka je velmi podobná zkušenosti milionům lidí, kteří přijedou na stejné místo – s průvodcem Lonely planet v jedné ruce, s angličtinou v ústech a nejlépe nikdy zcela sami, ale vždy ve společnosti dalších návštěvníků.
Pak je tu ale ten druhý pól, a to je Radostové průvodcovský přístup. Dokonce někdy její kniha působí až jako průvodcovský výklad. (V jednom místě ponechala i heslovité poznámky, jaké si obvykle průvodci činí pro svou potřebu…) Autorka se do Vietnamu vrátila vícekrát v různá roční období a díky své nové profesi má i pestřejší zážitky. Snaží se srovnávat. Určitá místa jí dávají záminku k výkladu o různých dalších reáliích (svatby, pohřby, zdravotnictví atd.) Občas si dává až nezvykle záležet na důkladném popisu a vysvětlení, ať už jde o výrobu indigové barvy nebo o některé recepty jídel. Ano, tak nějak vypadá průvodcovský výklad (sám průvodcuji 13 let…).
Není pochyb o tom, že si Radostová dala na sběru informací záležet, zřejmě často i na jejich kontrole, její úvodní poděkování je ostatně adresováno celé řadě "vietnamských přátel". Přesto mi někdy přijde, že kniha zůstala nedotažená.
Pominu-li absenci češtinářských korektur (např. chyby v interpunkci, které jsou zjevně spíš dílem nepozornosti), lze tu narazit i na řadu chyb věcných: vietnamský panovník si v r. 1802 nezvolil za sídlo "centrální vysočinu", nýbrž nížinné město Hue (18); trek na Fansipan se dal i v minulých dobách zvládnout za jediný den, nikolik "nejméně za tři" (str. 28); Vietnamci už nejméně půl století nepoužívají hanlivé označení Moi pro etnické menšiny (34); etnikum Hmongů se sice "zapojilo do odboje proti laoské komunisticko-nacionalistické straně Pathet Lao", ale jen zčásti – ta druhá naopak bojovala na straně Pathet Lao (34); maniok (= kasava) je synonymní název rostliny, nikoli hlízy kasavy (48); bondovka Zítřek nikdy neumírá se netočila v Halongu, i když se o tom uvažovalo – nakonec se natáčelo v podobných scenériích v thajském zálivu Phang Nga (70); v provincii Ninh Binh sice existuje lokalita Tam Coc-Bich Dong, ale není to "zátoka" (74); Národní park Cuc Phuong není "tropický", ale subtropický (76); tradiční klobouky nony bývají ručně vyráběné, i když nemají průsvitné obrázky, s těmi se totiž dělají právě jen v Hue (82); svatební hostina o pěti až deseti chodech jistě netrvá "kolem dvaceti hodin", ve městě se obvykle vyřídí za dvě až tři (94); Vietnam rozhodně nemá "téměř 4000 km pláží" (108); Suối tiên je Vílí pramen, nikoli Pohádkový proud (110); vejce s malým zárodkem není kuřecí, alebrž kachní (122); hudebníci v deltě Mekongu nehrají na "historické nástroje", ale lokální nástroje (122); quả mít čili jackfruit není chlebovník, nýbrž žakie, eventuálně džekfruit (126) atd.
Některé formulace svědčí o tom, že si autorka jen některé informace nedoověřila – tak např. o Hoi Anu píše, že "je velmi pravděpodobné, že křesťanství se začalo na vietnamské území šířit právě odsud," ve skutečnosti tomu tak opravdu bylo, a je to otázka fakt, nikoli pravděpodobnosti.
Radostová si bohužel sama stížila celou práci ještě tím, že se snaží používat vietnamské názvy v původním znění. Protože vietnamštinu – jak sama přiznává – neovládá, působí tento přístup většinou dost nemotorně. Jí uvedená vietnamská jména jsou totiž často s chybami. Někdy uvádění vietnamských jmen vede až k bizarnostem typu "Hồ Chí Minh Mauzoleum", česky Ho Či Minovo mauzoleum. Jazykovou paseku pak zvyšuje občasné zapojování anglicismů (Red Dao místo Červení Zaové; cá tai tượng je možná anglicky Elephant Ear fish, ale proč neuvést raději český název gurama velká; podobně výrazy jako Black Hmong, Dam market, Fairy stream, cassava), kterými navíc někdy nahrazuje samotný vietnamský výraz – zřejmě opsáno ze špatně přeloženého průvodce? V každém případě v tom namnoze chybí systematičnost, tj. i přehlednost, jež by čtenáři pomohla.
Extrémním případem je "Lady Buddha, ve Vietnamu zvaná Guanyan" (90): pokud jde o vietnamštinu, tak je ve skutečnosti zvána Quân Âm, což není nic jiného než známá Kuan-jin, v pchin-jinovém přepisu čínštiny Guanyin. Proč do toho plést angličtinu s jejími neohrabanými turistickými názvy? (Autorka se opravdu snaží poznat Vietnam naplno, ale jako by jí někdy chyběla rozsáhlejší znalost širšího asijského kontextu. Podobně tvrdí ne zcela přesně, že "koriandr je typický pro asijskou kuchyni" – souhlasili by s tím Mongolové nebo Bhútánci? Nu dobrá, zde to asi Radostová tak úplně doslova nemyslela…)
Zabývá-li se autorka vysvětlováním jazyka, často se dostává na kluzkou plochu: především hovoří velmi nepřesně o "vietnamštině v originálním pojetí, se všemi znaky", neboť nejde o "znaky" (o "znacích" se hovoří pouze v čínštině), ale o diakritická znaménka; výraz long (drak) není "starovietnamský", nýbrž sinovietnamský, tj. čínského původu (122); phở bò sice opravdu doslova znamená "nudle + hovězí", ale nelze to tak přeložit, protože vietnamština tímto způsobem nefunguje, správněji by tedy bylo "nudle s hovězím", anebo dokonce volněji, nicméně adekvátněji "nudlová polévka s hovězím".
Poslední věc: Radostová občas uvádí konkrétní tipy na restaurace, hotýlky včetně přesných adres a telefonních čísel. Myslím, že to přímo do textu nepatří – reklama vybočuje z typu textu, i když je jistě upřímná, nikoli placená. Navíc její doporučení jsou někdy mírně zkreslující: např. restaurací a hospůdek, kde Vám v Hue naservírují dobré bánh bèo, jsou když ne stovky, tak přinejmenším desítky, podobně je to i u jiných doporučených adres. Budiž: Radostová zkrátka pojala text tak trochu jako soukromé vyprávění pro své ´klienty´, v nimž jim chce doporučit vše dobré, co si sama ověřila, a to určitou hodnotu má. I tomu, kdo se do Vietnamu teprve chystá, to může dojista pomoci s orientací v terénu. Ale těch nedotažeností zůstává dost, a to je škoda.
xxx
Cestopis Radostové naráží na podobné limity jako jiné knihy novodobých cestovatelů-samovydavatelů, kterých je dnes celá řada (zmiňme manžele Vackovi, Brůhovi aj.): chybí jim důkladné vydavatelské korektury, které by dotáhly práci do bezchybného konce. Přesto lze říci, že Vietnam s vůní koriandru je ve srovnání s jinými ´cestopisy´ po Vietnamu, které vyšly po roce 1989 (Koudelka, Picek, Červený, Klouček) zatím rozhodně informačně nejvydatnější. Fotograficky jde navíc o knihu bohatou a dokumentačně zajímavou. Takže se dá – i přes veškeré citované výhrady – spíše doporučit.
Radostová, Magdaléna: Vietnam s vůní koriandru. Vyd. DUKASE, s.r.o. 2017; 156 stran
