Články

Nejdříve jsem zkusil pověřit svou dceru, která na Sapě pracuje, jestli by mě nezapsala. Ta mi však v zápětí referovala: "Je tu velká spousta zájemců a vyučující vzkazuje, že zapsat se lze jen osobně." Dorazil jsem tedy na místo sám, a teprve jsem uviděl tu spoustu lidí: "Pane jo!", řekl jsem si. Zájemců tu bylo tolik, že stáli uvnitř i venku, v celých dvou patrech domu!

Vietnamci mají jedno přísloví: "Prodej vzdáleného příbuzného, kup si blízkého souseda." Museli jsme opustit svou rodnou zemi, někteří jsme daleko od svých starých rodičů, od své milované manželky a malých dětí. Přišli jsme do nové, úplně cizí země, s jediným prostým cílem: zmírnění ekonomických problémů své rodiny ve Vietnamu. V takové době musíme prodávat své "vzdálené bratry". Jenže abychom si našli blízké sousedy tady v České republice, musíme si s nimi dokázat povídat a porozumět jim. Je to stejné, jako bychom chtěli vstoupit do zamčeného domu bez klíče. Zde je jedním z ústředních klíčů jazyk - jedině přes něj je možné dostat se "do domu", tj. integrovat se.

Nyní je nás 17 účastníku tohoto kurzu: jsme různého věku (ačkoli mladé ročníky převládají), různého způsobu výdělku a s různou budoucností před sebou. Jsou mezi námi tací, kteří se chtěli učit česky od prvního dne svého příjezdu, ale i tací, kteří své češtině již dlouho a hodně dluží; mnohokrát s ní bolestivě začínali a teprve teď mají k jejímu naučení lepší podmínky.

Kdo se chce učit česky?

An přijel před dvěma lety v rámci vývozu pracovní síly z Vietnamu, jak se to nazývá "korektně". Ve skutečnosti se sem dokodrcal za asistence zprostředkovatelských služeb "ziť vu", aby v ČR pracoval jako levný dělník. Ve svém rodišti neměl mnoho možností vydělat peníze – pracoval, jak nejvíc mohl, a stejně mu to stačilo taktak na jídlo. Jeho kamarádi odjeli za výdělkem daleko na jih Vietnamu, a domů se pak vraceli jen při příležitosti oslavy Nového roku jednou za tři roky. An si říkal, že když už má být tak dlouho vzdálený rodině, lepší podmínky pro výdělek se nabízejí na Západě. Rozhodl se tedy odjet do České republiky.

Zprostředkovatelé v "ziť vu" mu zařídili všechno od A do Z. Přijel do ČR s podnikatelským vízem, stejně jako stovky dalších krajanů. Záhy však před ním stály nejedny problémy: neměl tu příbuzné ani známé, kteří by mu pomohli, nemluvě o tom nejdůležitějším - kapitálu a znalosti češtiny, aby mohl podnikat. Musel tak požádat prostředníky "ziť vu", aby mu změnili vízum na pracovní. Nechali ho pak pracovat ve čtyřech různých továrnách v průběhu dvou let. Koncem minulého roku však přišel o práci úplně a opět musel požádat "ziť vu", aby mu změnili vízum zpět na podnikatelské.

Dluhy z domova za cestu sem přitom stále nebyly splaceny. Nemohl se vrátit domů - kdyby se vrátil s prázdnýma rukama, ztratil by svou čest, byl by budižkničemu. Rozhodl se tedy zůstat a doufal, že jednoho dne ho zase nějaká továrna přijme do svých řad. Aby zde vůbec měl z čeho žít, nechal se v posledních několika měsících najímat a pomáhal prodávat zboží jednomu z rodáků. Za tu dobu se také už naučil něco z běžné češtiny. Při prvním pohledu na materiály, které s sebou přinesl do hodiny, jsem uviděl pomačkanou brožuru, z níž několik posledních stran už chybělo, ale na druhý pohled bylo na přední straně stále ještě zřetelně k přečtení: Učebnice češtiny pro Vietnamce od Karla Tahala a Márie Hrodkové. Musel jsem obdivně sklonit hlavu.

Paní Hien žije v Praze sedm let. Manžel je jedním s dělníků, kteří sem dorazili ještě před "Sametovou revolucí" na základě mezistátní spolupráce v oblasti zaměstnávání Vietnamců ve zdejších podnicích. Vydělal si a pozval ji sem i s dětmi za účelem sloučení rodiny. Zpočátku měli v plánu plně se soustředit na to, aby našetřili nějaký kapitál, a poté se vrátili do Vietnamu a koupili malý obchod ve městě, kde se manžel narodil. Teď však z jejich plánu mnoho nezbylo. Děti chodí do české školy a svazky Harryho Pottera ve vietnamštině jim rodiče museli vyměnit za české, protože vietnamština dětí stačí taktak na vzájemné dorozumění s nimi doma. Sama paní Hien se uklidňuje ironickým, leč velmi pravdivým vietnamským úslovím: "Obětuj život otce, zabezpečíš život jeho dětí." Paní Hien má obchod přímo v obchodním centru Sapa, kde si vystačí s lámanou češtinou, neboť prodává hlavně vietnamským zákazníkům a komunikaci s těmi českými obstarává manžel. Proto si také dlouho říkala: "O češtinu se postarám potom." Jenže "potom" trvalo téměř 7 let a nyní je velice ráda, že se kurzu češtiny může účastnit.

Pan Tan přijel do ČR za svým mladším bratrem, který sem dorazil jako pracovní síla na základě zmíněných mezistátních dohod v roce 1980. Po revoluci si však pan Tan nebyl jist stabilitou zdejších podmínek. Jeden jeho spolužák ze základní školy mu řekl, že v Německu se dá velice rychle vydělat prodejem tabáku a cigaret. Inu, rozjel se tam. Zpočátku byly výdělky opravdu dobré, ale postupem času se začaly snižovat. Když už si něco vydělal, musel z toho odvádět "pánovi tržnice", "šéfovi logistiky" aj., k tomu je přísně sledovala německá policie. A pak přišel den hrůzy: 22. srpen roku 1992, který si pamatuje do sebemenších detailů dodnes.

Toho večera se stejně jako ostatní po vyčerpávajícím dni vracel domů. Byl velmi unavený a už neví, kdy usnul. Když ovšem spal, probudil ho zvuk výbuchu jako od petardy přímo v jeho pokoji. Okna a dveře se jen třásla, záclony byly v plamenech. Netušil, co se děje, byl vystrašený, vyběhl ven z domu. Pak teprve viděl, že celý blok ubytovny v Roztokách, kde bydlel, zapálili skinheadi. Nemohl uvěřit svým očím! Nečekal, že ti, které považoval ještě před týdnem za své dobré známé, hodili ještě s dalšími lidmi do jeho bytu zápalné láhve. S pomocí svého mladšího bratra se tak vrátil do Čech a pronajal si stánek na hranici s Německem.

V pohraniční tržnici měl českých zákazníků poskrovnu a kdykoli potřeboval jít na české úřady, byli k dispozici početní zprostředkovatelé v rámci "ziť vu" přímo na místě, proto neměl nijak zvlášť potřebu učit se česky. Důležitější pro něj bylo tvrdě pracovat: ráno v 7 hodin otevřít stánek a zůstat až do úplného setmění, když už nepřicházeli žádní další zákazníci. Nevěděl, co je to odpočinek, a to i ve dnech svátků. Když přišel z tržnice domů, připravil si jen trochu jídla, a pak už si oči samy říkaly o spánek. Přestože je již "veteránem", v češtině zůstal "zelenáčem". Dnes žije v Praze a češtinu se snaží úzkostlivě dohnat.

Až se česky naučíme

Setkali jsme se s tím, že některé politické strany v ČR zmiňují problémy v integraci cizinců, aby získaly hlasy xenofobních extrémistů. ČR také nemá o Vietnamcích objektivní mediální informace. Chyba je na obou stranách, protože si navzájem nerozumíme. Kurzy češtiny - jako například ten náš, však mohou být jedním z malých příspěvků k procesu integrace.

Každé úterý a čtvrtek, po pracovní době v továrně nebo namáhavém dnu v tržnici, navštěvujeme v počtu 17 posluchačů třídy A1 hodiny dvou lektorek: jedné české a jedné vietnamské, které se střídají. Jako pilné včeličky se každým dnem a týdnem učíme další a další nová slovíčka a gramatiku. Když nás lektorky nutí všechny společně opakovat výslovnost českých slov, je to podobné, jako když se prvňáčkové učí písmenka. Největší legrace je, když posloucháme vzorovou konverzaci z CD, které každý z nás rozumí úplně jinak. Obzvláště ti starší posluchači sedí a koukají jako sůvy z nudlí. Hlavní příčinou toho je, že jsme měli velmi málo příležitostí povídat si s Čechy.

Naše kurzy trvají teprve měsíc, přitom lektorky Petra Huková a Nguy Giang Linh vypadají s pokroky svých posluchačů spokojeně. Slibujeme, že naplníme přání pana Bláhy, ředitele vzdělávací firmy InBIT, která pronesl při zahájení výuky. Při pohledu do sebevědomých očí Jiřího Kocourka a svěžího úsměvu Evy Pechové z Klubu Hanoi věříme, že máme cíl na dosah.

Leč abychom odpověděli na otázku, která byla položena hned na počátku: "že nemají Vietnamci o integraci zájem?" Nemyslete si, že naše společná setkání na Libuši jsou předstíraná. Je to jednoduše příležitost k tomu, si porozumět. Integrace začíná malými a pomalými krůčky, jakoby padal na zem drobný déšť. Nebude to hned, že našim českým sousedům porozumíme. Každý z nás Vietnamců žije v různých podmínkách a není pro všechny snadné, aby se učili česky. Stále si však přejeme, abychom alespoň trochu poznali českou duši a kulturu. Věříme, že v integračním programu Klubu Hanoi a firmy InBIT budeme moci ctít místní zvyklosti lépe.

Z vietnamštiny přeložil Jiří Kocourek.