Články

Vietnamská kinematografie se nalézá v těžkém období: chybí peníze, nezávislá filmová studia i umění chtiví diváci. Zhlédnout v místním kině film domácí produkce je téměř nemožné, kina nabízejí snímky americké, hongkongské, singapurské, občas i film z Evropy - jako by vietnamská kinematografie neexistovala. Náš článek se vám pokusí nastínit situaci ve vietnamském filmovém průmyslu a představit několik málo snímků z posledních let.

Struktura vietnamské kinematografie

Ve Vietnamu jsou natáčeny dva typy filmů: první z produkce placené státem a další financované ze zahraničí. Ke snímkům placeným zahraniční firmou, které disponují mnohem větším rozpočtem, patří například i filmy od Trần Anh Hùnga či režisérky Việt Linh, na které vám recenze nabídneme příště. Tentokrát se zaměříme na "čistě" vietnamské filmy placené ze státního rozpočtu a natáčené umělci žijícími ve Vietnamu.

O udělení povolení k natáčení a rozdělování státních peněz rozhoduje výhradně oddělení kinematografie na Ministerstvu kultury a informací. Stejný úřad schvaluje distribuci všech zahraničních filmů na území Vietnamu a také vývoz vietnamských filmů do zahraničí. Pod toto ministerstvo spadá státní společnost FAFILM, která má monopol na vývoz, dovoz i distribuci filmů.

Stejnému ministerstvu podléhá dále Institut kinematografického umění a archivace, kde jsou soustředěny všechny filmy pocházející z vietnamských studií (kolem 80 000 cívek).

V zemi existuje asi 26 produkčních studií, z nichž kolem dvanácti je možné označit za aktivní. Mezi nejznámější patří Studium fikce (400 filmů za posledních 40 let), Studium dokumentárního a vědeckého filmu, Studium animovaného filmu či saigonské filmové studio Giải Phóng. Rozpočet na film financovaný výhradně státem se pohybuje okolo 60 000 až 80 000 USD. Soukromá studia doposud sice neexistují, avšak některá studia, hlavně v Ho Či Minově Městě, spolupracují se zahraničními společnostmi.

Téměř v každém městě Vietnamu je kinosál, ale většina kin je vybavena pouze přístroji k promítání video filmů. Kina nabízející promítací systém 35mm filmů jsou pouze ve velkých městech.

Na konci devadesátých let utrpěla vietnamská kina náhlé snížení návštěvnosti (francouzské zdroje hovoří až o 80% poklesu) způsobené rozšířením televize, která nabízí denně průměrně pět filmů. Téměř vzápětí se k televizi přidalo domácí video a v současné době také DVD filmy, vše samozřejmě v podobě pirátských, neuvěřitelně levných kopií. Této konkurenci nemohla kina odolávat a pouze několik sálů ve velkých městech se drží nad vodou za cenu distribuce zahraničních (amerických, singapurských, čínských, ...) akčních filmů. Každý vietnamský filmový fanoušek zná Gladiátora, Mission impossible, Titanik, Piráty z Karibiku nebo Charlieho andílky... Rozmach amerických filmů ve vietnamských kinech byl umožněn spoluprací FAFILMu s americkou společností Visionet.

Současná vietnamská produkce

Část produkce tvoří propagandistické dokumenty zobrazující především válečná léta. Z dokumentárního filmu vzešla vůbec celá vietnamská kinematografie a je zajímavé, že i mnoho let po ukončení bojů tvoří i rámec většiny hraných snímků válka a u obecenstva patří tento námět stále k nejoblíbenějším.

Častými tématy jsou morálka, ztráta tradičních hodnot, korupce. Výjimečnější jsou snímky popisující všední život vietnamského člověka.
Na následujících řádcích vám představíme několik významných filmů z posledních let.

Rok 1997:

Filmem roku se stal snímek Návrat do Van Ly (Ai xuôi Vạn Lý; režisér Lê Hoàng). Na Festivalu tří kontinentů v Nantes obdržel příběh bývalého vojáka, který putuje do rodné vesnice svého padlého kamaráda, aby odevzdal jeho matce kosti zemřelého syna, druhou cenu a úspěšně se účastnil i několika dalších mezinárodních přehlídek. Film diváka překvapí téměř detektivní zápletkou: zavazadlo, ve kterém jsou kosti uloženy, zůstane nešťastnou náhodou v odjíždějícím vlaku a hlavní hrdina po něm začíná pátrat.

Rok 1999:

Pro vietnamskou kinematografii byl tento rok neobyčejně úspěšný, přinesl tři vynikající snímky: Život z písku (Đời cát; Nguyễn Thanh Vân), Činžák (Chung cư; Việt Linh) a Dřevorubci (Những người thợ xẻ; Vương Đức).

Život z písku vypráví emotivní příběh pana Ông, který se po sjednocení země na konci války s Američany navrací po dvaceti letech do rodné vesnice. Jeho manželka mezitím zestárla, ale po celou dobu mu zůstala věrná a doufala ve shledání. Osud ji však připravil drsné překvapení: manžel domů přivádí další ženu a malou dcerku.

Snímek Dřevorubci vychází z prostředí obyčejných lidí. Na začátku filmu zapálí vesničané hlavnímu hrdinovi snímku restauraci, protože odhalili jeho dlouholetý podvod: psí maso, ze kterého vaří, krade u sousedů... Majitel jídelny se tedy rozhodne opustit rodnou ves a vydává se za prací do lesa. Film je adaptace povídky spisovatele Nguyễn Huy Thiệpa.

Rok 2000:

Stesk po vesnici (Thương nhớ đồng quê, Đặng Nhật Minh) okouzlil porotu na několika mezinárodních festivalech a je také jedním z nejznámějších filmů u domácího publika. Nhâm, hlavní hrdina snímku, žije rytmem přírody a práce na poli. Jednoho dne se do vesnice navrátí jeho sestřenice Quyền, která se kdysi odstěhovala do Spojených států amerických. Mladík je unesen krásou sestřenky hledající ve vesnici své dětství. Film o nenaplněné lásce končí tragickou smrtí mladší sestry hlavního hrdiny, odjezdem Quyền a odchodem mladíka do armády. Đặng Nhật Minh je také režisérem známé Sezóny Goyavy (Mùa Ổi), filmu, který byl finančně podpořen zahraničními institucemi a který si získal srdce mnohých Evropanů.

Ve stejném roce dokončili své snímky i další režiséři; například Lê Hoàng představil svůj film Zlatý klíč (Chiếc chìa khóa vàng) a Lưu Trọng Ninh úspěšný příběh Nábřeží bez mužů (Bến không chồng). Oba filmy byly uvedeny mimo jiné i na filmovém festivalu v Berlíně.

Rok 2001:

Nejvýraznějším filmem roku 2001 se stalo Pusté údolí (Thung lũng hoang vắng, Phạm Nhuệ Giang) vyrobené ve Studiu fikce a představené místním divákům na festivalu ve Vinh. Film má několik hlavních postav: Giao, mladinkou učitelku přicházející vystřídat vysoko v horách učitelku Minh, která však nakonec ve vesnici zůstává a nevrací se domů; další postavy jsou Thành, ředitel školy, a inženýr Hùng. Film je milostným příběhem s banálním námětem, kdy starší z učitelek Minh je zamilována do ředitele školy a ten zase do Giao, která se však zajímá jen o inženýra. V chudičké horské vesnici dochází k absurdní situaci: do školy chodí asi 10 žáků a se zápalem zde vyučují tři kantoři.

Jiný milostný příběh se odehrává v Cestě na Jih a zpět (Vào Nam ra Bắc; Phi Tiến Sơn): obchodník Quang potkává v baru prostitutku, ve které odhalí dívku ze severního Vietnamu předstírající jižní přízvuk. Není to jejich první setkání, ale viděli se už před lety, kdy on byl mladým vojákem a dívce bylo pouhých osm let. Překvapivé shledání probudí v mladému muži dávné city smíšené s lítostí a rozhodne se pomoci děvčeti utéct a vrátit se domů. Dívka od něj přijme peníze a odjíždí vlakem do rodné vsi. Na příští zastávce však vystoupí. Příběh končí záběry z běžného rána, kdy prostitutka vstává, dočasně se proměňuje ve studentku a odchází do školy.

Rok 2002:

Byl představen snímek Skvělé časy v Mê Thảo (Mê Thảo - Thời vang bóng) mimořádně plodné rezisérky Việt Linh, která se v tomto snímku trefila do vkusu západního diváka a sklidila neobyčejný úspěch (druhé místo na Mezinárodním frankofonním festivalu v Paříži a první cenu "Rosa Comuna" z mezinárodního festivalu v Itálii) – více o tomto filmu v příštím díle našeho seriálu.

Objevil se i snímek Tanec čápa (Vũ khúc con cò; Nguyễn Phan Quang Bình) natočený už předchozího roku. Na vietnamské poměry mimořádně odvážný film o skupině přátel, kteří v průběhu války s USA sloužili ve Vietnamské lidové armádě. Manh při odvodu lže o svém věku, protože jeho odhodlání stát se vojákem je veliké. Spisovatel Văn se vrací z fronty, aby se oženil, a Lâm prodělává intenzivní kurz špionáže. Film překvapil zejména naturalistickými záběry z bojišť (část štábu se skutečne války zúčasnila).

Rok 2003:

Nejvíce zaujal tématicky i zpracováním snímek Barová tanečnice (Gái nhảy, Lê Hoàng) zaměřený na svět saigonských prostitutek, jejichž život je poznamenán honbou za bohatými zákazníky, alkoholem, drogami. Důležitým tématem filmu je AIDS – na konci snímku vystupuje jedna z HIV pozitivních prodejných tanečnic na fóru proti AIDS, kde před novináři a politiky líčí svůj dosavadní život. Umělecký dojem ze snímku sice není jednoznačně pozitivní (některé scény jsou příliš emotivní a afektované), avšak jeho hodnota je převážně v námětu a odvážné obžalobě vietnamské společnosti za nedůsledný přístupu k prostituci, k drogám a pohlavně přenosným chorobám.