Nejstarší dochovanou literaturu ve Vietnamu můžeme datovat teprve k přelomu 9. a 10. století. I když existují i starší dochované texty (nápisy na stélách v čínštině a čamštině), stěží lze hovořit o literatuře ve vlastním smyslu.
Je samozřejmé, že tisíciletá čínská nadvláda nad zemí, ukončená až v r. 939, zanechala silné stopy a ovlivnila i povahu vietnamské kultury v dalších staletích. Klasická čínština se tak užívala ve Vietnamu coby literární jazyk až do počátku 20. století. Čínská filosofie a literatura ovlivnila styl i žánry vietnamské literatury především v jejích počátcích. Podobně silný vliv zaznamenaly myšlenkové proudy konfucianismus a buddhismus, rovněž převzaté z Číny ještě v době čínského područí. Za vlády dynastie Lý (1010-1225) byl po čínském vzoru povýšen kult Konfucia na oficiální, byl postaven Chrám literatury (1070). Pět let na to pak vznikla Královská akademie a zavedeny úřednické zkoušky jako v Číně samé - jimi následně procházela značná část vzdělanců a literátů. Paralelně však vznikala i literatura buddhistická, rovněž psaná v čínštině. Dochovala se řada – většinou jednotlivých - básní buddhistických mnichů z 10. a 11. století. Z nejznámějších učenců před patnáctým věkem lze zmínit alespoň velkého učence Chu Van Ana (? – 1370) a historiky Le Van Huua (1230-1275) a Ly Te Xuyen (14. stol.).
Časem vzniklo i vlastní vietnamské písmo, zvané chu Nom (tj. Jižní znaky). Šlo o složité znakové písmo odvozené ze znaků čínských. Prokazatelně začalo být užíváno nejpozději ve 13. století, tj. za vlády dynastie Tran (1225-1400). Na literárním významu však začal nabývat až od počátku století patnáctého, především díky Nguyen Traiovi (1380-1442). Tento výjimečný učenec a humanista patří k nejvýznamnějším osobám vietnamských dějin nejen jako literát
(psal ve vietnamských znacích i čínsky, dochovala se řada básnických i prosaických textů), ale též jako vynikající válečný stratég, jenž významně přispěl k odchodu čínských okupantů ze země: mingská vojska ovládala zemi jen v letech 1414-27, avšak zničila obrovské množství starších vietnamských literárních památek.
Značná část cenných literárních textů vznikala i nadále v čínštině, protože tento jazyk měl tradičně velkou prestiž. Tak např. i dílo významného učence Nguyen Binh Khiema (1491‑1585), autora poesie a textů věštecké povahy, či historická, filosofická a encyklopedická pojednání Le Quy Dona (1726-1783) . Samotná vietnamština, zapisovaná v Jižních znacích, se dočkala rozkvětu zejména v 18. století. V tomto období vznikla řada významných textů, především v žánru tzv. truyen, románů ve verších, jež byly psány v básnické formě luc-bat, jíž tradičně vznikala i vietnamská lidová poesie. Nejznámější z nich je epos Kieu (či Kim Van Kieu) od básníka Nguyen Du (1765-1820), který představuje beze sporu nejslavnější literární text vietnamských dějin vůbec: ovlivnil nejen poesii dalších staletí, ale inspiroval také výtvarné umění, věští se podle něj a i dnešní Vietnamci znají celé pasáže z Kieu nazpaměť. Byl přeložen do mnoha jazyků, včetně češtiny. Další z těchto veršovaných románů zůstaly často anonymní, např. román o dřevorubci Thanh Sachovi, jenž se rovněž dočkal nezměrné popularity. Na sklonku vlády dynastie Pozdní Le (1428-1788) se objevily i dvě výjimečné básnířky. Doan Thi Diem (1705-1748) originálně přebásnila Nářek bojovníkovy ženy podle původní čínské předlohy. Poesie Ho Xuan Huong (konec 18.- zač. 19. stol.) pak svou intelektuální hravostí a erotickými narážkami vyniká jako ojedinělý úkaz nejen ve vietnamské, ale i světové literatuře.
V 19. století se vedle čínštiny a Jižních znaků začal prosazovat i přepis vietnamštiny v latince, tzv. quoc-ngu. Její literární využití však spadá až na přelom 19. a 20. století. Po několika desetiletích, zhruba od 30. let minulého století, však latinka nabyla vrchu a zůstala v podstatě jediným živým literárním jazykem Vietnamu, třebaže se tu a tam nějaké výjimky objeví (politik a myslitel Ho Či Min, 1890-1969, napsal své Verše z vězení v klasické čínštině).
Přechod na latinku časem umožnil téměř stoprocentní alfabetizaci vietnamského národa.
Autoři 1. půle dvacátého století se paradoxně i díky francouzské kolonizaci začali seznamovat s literaturou evropskou, samozřejmě hlavně francouzskou, jež inspirovala nové literární proudy,
mimo jiné tzv. "hnutí Nové poesie". V období 30.-40. let se objevila generace básníků, jejichž význam přetrvává dodnes: The Luu (1907-1989), Nguyen Binh (1918-1966), Han Mac Tu (1912-1940), Xuan Dieu (1917-1985) a jiní. Také v oblasti prosy vznikla celá řada zdařilých textů, především románů a povídek realistického ladění. Mezi nejvýznamnější autory patří rozhodně Nam Cao (1917-1951), Nguyen Hong (1918-1982), Nguyen Cong Hoan (1903-1977), Ngo Tat To (1894-1959), Nguyen Dinh Thi (nar. 1924-2003) či To Hoai (1920-). Někteří z těchto autorů působili i v druhé polovině 20. století, kdy byla literární činnost kvůli politické situaci ve Vietnamu utlumena a často ideologizována. Z autorů pozdějších desetiletí stojí za zmínku básnířka Xuan Quynh (1942-1988) a prosaik Le Luu (nar. 1942). V devadesátých letech nastal ve Vietnamu poměrně značný literární a vydavatelský vzmach a některým autorům se dostalo uznání i za hranicemi – to je případ romanopisce Nguyen Khac Truonga (nar. 1946), prosaičky Pham Thi Hoai (nar. 1960) a zejména povídkáře Nguyen Huy Thiepa (nar. 1950). Kromě literatury umělecké se Vietnam může pochlubit nesmírně bohatou lidovou slovesností (poesie, písně, veršovaná přísloví aj.), která je dosud velmi živá a především v minulosti výrazně ovlivnila tvář vietnamské literatury.
