Články

Kniha Terezy Freidingerové je výsledkem tříletého výzkumu, který autorka prováděla v letech 2010-2012 v Čechách a ve Vietnamu (kde pobývala na osmiměsíční stáži). Jde o "upravenou a rozšířenou verzi stejnojmenné disertační práce, která byla obhájena na jaře roku 2013 na Přírodovědecké fakultě UK v Praze." Tomu odpovídá i forma studie, která je možná pro běžného čtenáře někdy až příliš disertační. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla v sociologickém nakladatelství, tak je to asi v pořádku. Na druhou stranu je mi trochu líto, že spousta informací a postřehů, které Freidingerová často trefně shrnuje, takto nebude přístupná pro normálního, neodborného zájemce.

Stránky zabývající se migrací obecně a různými teoriemi a přístupy, jak se s ní odborně vyrovnávat, a neustálé odvolávky na tyto teorie jsou jistě důležité pro disertační práci, ale možná někdy mohly být zkráceny. Ačkoli – Freidingerová je představuje poměrně srozumitelně a se zjevným přehledem, což má také svůj význam.

Dvě části: kontext a výzkum

Zjednodušeně řečeno, kniha má dvě části: v té první se shrnuje kontext a obecně se vysvětluje fenomén vietnamské migrace, v té druhé představuje autorka svůj vlastní výzkum.

1. Kapitoly 2-4 (str. 41-106) jsou podle mne výtečným shrnutím řady podstatných věcí, které se týkají migrace Vietnamců do světa: Freidingerová přehledně shrnuje různé migrační vlny (političtí uprchlíci po 2. Indočínské válce na Západ; smluvní dělníci a studenti ve východním bloku; novodobá pracovní migrace). Přehledně rozlišuje generační rozdělení vietnamské migrace do Čech (starousedlíci, jejich potomci, nově příchozí-příbuzní starousedlíků a noví pracovní migranti). Neopomíjí popsat vliv politicko-hospodářských reforem Đổi mới na migraci Vietnamců nebo novější postoj vietnamské vlády, která se snaží emigraci podpořit, aby řešila nezaměstnanost a zároveň přinesla peníze do země. Kdyby nic jiného, tyto kapitoly by neměly uniknout nikomu, kdo se vietnamskou komunitou jakkoli zabývá.

Prezentace vlastního výzkumu je rovněž zajímavá, ale – řekl bych – spíš orientační. Ne že by Freidingerová něco ošidila. Každý řádek její knížky, včetně této části, svědčí o tom, že šla do své práce naplno. Výzkum prováděla mezi třemi skupinami Vietnamců, rozlišených podle fáze migrace: 1. potenciální migranti (112 jedinců, kteří vyplnili dotazníky); 2. ti, kdo jsou právě ve fázi pobytu mimo zemi původu a jež nazývá zažitou přezdívkou Việt Xù (87); a 3. navrátilci, tj. ti, co se z ciziny do Vietnamu zase vrátili a vesměs tam hodlají zůstat (31). Výsledek její práce je dílem kombinace zúčastněného pozorování, standardizovaných dotazníků s uzavřenými a otevřenými otázkami, a také doplňujících opakovaných rozhovorů. S mnohými ze zpovídaných se stýkala opakovaně a měla možnost je pozorovat v neformálních situacích – to je, myslím, z jejího textu v nejlepším smyslu slova cítit: mnoho závěrů by ze samotných dotazníků nemohlo být vůbec formulováno, ale Freidingerová si dokáže všímat nejrůznějších aspektů a bystře vyvozovat cenné postřehy. Ostatně sama přiznává, že si je vědoma nutnosti doplnit či "ošetřit nedostatky vzorků respondentů dotazníkového šetření" právě terénním pozorováním a ústními rozhovory.

Aby pochopila motivaci Vietnamců k migraci, i jejich vnímání nové situace v cizím prostředí, snažila se porovnávat právě tři skupiny v různé fázi: ti, kdo se na cestu do zahraničí teprve připravují, jsou ve stadiu očekávání; ti, kdo v cizí zemi již žijí, vnímají pozměněně zemi migrace, ale také zemi svého původu; a ti, kdo se vrátili do Vietnamu, hodnotí svou minulou migrační zkušenost s odstupem, někdy i zidealizovaným. Freidingerová srovnává rozdíl ve vnímání života ve Vietnamu, v ČR a představu ideální země, ale i proměnu tohoto vnímání u všech tří skupin. Dále pak rozděluje okruhy motivace k migraci na několik kategorií: představa "bohatství, zabezpečení, statusu, pohodlí, podnětů, autonomie, přináležení, morálky a hodnot, životního prostředí, hodnot a očekávání od země aktuální a země vztažné". Konkrétní otázky použité v dotaznících bohužel součástí knihy nejsou, ani v příloze – možná by však k prezentaci takového výzkumu měly patřit?

Klady a poznámky

Práce T. Freidingerové si jistě zasluhuje chválu v mnoha ohledech. Zejména za svou důkladnost a pečlivost, s níž se do tématu pustila (v ČR i ve Vietnamu). Dále za svou odbornou poučenost, která v tomto rozsahu není nutně samozřejmá, tím spíš, nakládá-li s teoretickými základy po svém, a logicky argumentuje, proč v tomto případě aplikuje právě ty které postupy. Nakonec za výstižný styl, který dokáže srozumitelně definovat to podstatné, přičemž se nikdy neuchyluje k jednoznačným pravdám: kdykoli mne napadlo, že se dá proti její formulaci něco namítnout a zrelativizovat ji, Freidingerová vzápětí sama zmíní argumenty, v nichž dané vývody poupravuje a zplastičtí.

Přesto bych pár poznámek měl:

1. Autorka jasně neuvádí (nebo jsem to nepostřehl), v jakém jazyce byli Vietnamci všech skupin zpovídáni: kandidáti migrace jistě jen vietnamsky, ostatní pravděpodobně jen česky… ale nikde to není jasně řečeno a rozlišeno. Volba jazyka je sama o sobě důležitá a vypovídající, a je celkem jedno, zda ji uskuteční sám zpovídaný (vybere-li si v ČR žijící Vietnamec k odpovídání češtinu, samo to o něčem svědčí), anebo zpovídající autorka (česky zpovídaný Vietnamec, jemuž by se lépe odpovídalo ve vietnamštině, zajisté svou výpověď pozmění podle svých jazykových možností, a také bude spíše odpovídat tak, jak si myslí, že to po něm cizinec chce).

2. Vzorek zpovídaných kandidátů migrace je zúžen na studenty připravující se na studia v českých školách. Freidingerová sama uznává, že je to jako vzorek málo. (Nezahrnuje ty, kdo jedou na sloučení s rodinou, anebo kdo mají zájem o práci v zahraničí.) Dodejme, že je to i zkreslující: bylo by zajímavé zjistit, kolik z jejích 112 zpovídaných údajných studentů opravdu bude na českých universitách studovat, až se do ČR na studentské vízum dostane. Pokud vím, část z nich považuje status studenta v ČR spíš jen za dobrý způsob, jak se dostat do Evropy, a studia záhy opouštějí s tím, že se buď snaží integrovat do komunity, anebo změnit směr studia (např. přejít na privátní cizí vzdělávací instituci, jejíž prestiži víc věří), anebo se rovnou posunout dál na Západ. Učil jsem ve Vietnamu česky několik tříd takových kandidátů, a snahu opravdu se učit česky jsem pozoroval jen u malé části z nich – to o jejich záměrech samo dost vypovídá. V dotazníkových odpovědích ovšem tito zájemci o ČR své skutečné motivace stěží zmíní, spíš napíší to, co se od nich jaksi čeká.

Co se týče této skupiny "potenciálních migrantů" do ČR, Freidingerová opakovaně uvádí, že její pohled na migraci "je mnohem bližší profilu hodnocení skupiny Việt Xù na skupiny navrátilců. Toto zjištění narušuje vžitou představu, že migranti socialistického období šíří ve Vietnamu pozitivní obraz ČR, podněcující k pokračující migraci do této země." Tento zdánlivě objevný vývod moc překvapivý není: od návratu migrantů socialistického období utekl čas rovnající se víc než jedné generaci, a je logické, že dnešní mladí zájemci o migraci asi stěží budou naslouchat svým dědečkům (já bych se taky nedal moc ovlivnit tím, že můj děd se šel kdysi pěšky učit řemeslo do Vídně). Autorka tudíž polemizuje s názorem, který už dávno neplatí – snad proto, že její námitka patří studiím, které byly otištěny o roky dříve, a tedy vycházely z jiné situace. Každý rok přitom v tomto posunu přitom hraje svou roli.

3. Do kategorie navrátilců zahrnuje autorka právě tzv. migranty socialistického období. Není pochyb o tom, že jejich pokolení sehrálo v migraci Vietnamců do Čech důležitou roli. Lze však u těchto jedinců hovořit vůbec o migraci? Vždyť přijížděli de facto na pracovní či studijní stáže, které byly časově omezené, a všichni se pak vraceli do Vietnamu – o migraci by nikdo z nich vůbec neuvažoval, kdyby situaci těch, kteří zrovna pobývali v ČR, nezměnil radikálně rok 1989. Ti, kteří se "navrátili" do Vietnamu, však zůstali jen bývalými stážisty. Pakliže považujeme za migranty tyto navrátilce, není snad Tereza Freidingerová se svou osmiměsíční stáží ve Vietnamu rovněž migrantkou? Tím nechci zpochybňovat význam použitého vzorku, jen jeho definice "migrantů-navrátilců" mi nesedí.

Rozhodnutí k migraci v síti vztahů

Navzdory těmto základním výtkám má kniha řadu zásluh, a i samotný výzkum je v mnoha ohledech zajímavý a může být významným příspěvkem do mosaiky, jíž se snažíme pochopit různorodé motivy i chování Vietnamců mířících do Čech. Freidingerová mj. vrhla na migraci nový a zásadní pohled tím, že upozornila na jeho neindividuální povahu. O migraci nerozhoduje Vietnamec-jednotlivec, ale vyslovuje se k němu širší rodina, která často i rozhoduje o tom, kdo za hranice půjde. Důležité jsou v tom rodinné sítě (příbuzní v zahraničí jako záchytný bod), ale i komunikační a zprostředkovatelské sítě fungující mezi Vietnamci žijícími v ČR a ve Vietnamu. Fungování podobných sítí usnadňuje a povzbuzuje migraci napříč světem nejen mezi našimi dvěma zeměmi, ale v celém světě, a navíc vytváří množství příležitostí pro ty, kdo z pohybu osob mohou těžit zisky ve zprostředkovatelské sféře. Větší počet zprostředkovatelů i odmigrovaných osob pak sám funguje jako motor pro další migraci.

Co se týče Vietnamců samotných, vliv rodiny sehrával důležitou roli jak při odjezdech Vietnamců za hranice v době socialismu, ale sehrává ji dokonce i u příslušníků dnešní mladé generace (2. generace) Vietnamců, kteří se v ČR třeba už narodili a identifikují se spíše s českým prostředím: i oni totiž berou ohledy na rodiče a jejich doporučení. Tato základní teze je asi nejdůležitějším výstupem autorčina výzkumu, a není pochyb, že její výzkum – jakkoli snad omezený z hlediska výběru zpovídaných jedinců – je k potvrzení i dokreslení této teze dostatečně vypovídající.

Knížka Freidingerová by rozhodně neměla zapadnout, a má svůj smysl i k lepšímu chápání migračního fenoménu obecně – což je teď víc než aktuální, byť tentokrát už méně v případě Vietnamců.

Freidingerová, Tereza: Vietnamci v Česku a ve světě (migrační a adaptační tendence). Sociologické nakladatelství SLON, Praha 2014. 232 stran, doporučená cena 380 Kč.