Články

Mezilidské vztahy ve Vietnamu byly jak v rámci rodiny, tak i v celé společnosti odedávna významně ovlivněny čínským společenským a morálním systémem - konfucianismem. Konfucianismus se ve Vietnamu poprvé objevil již ve 2. století, ale po mnohá další staletí se prosazoval pouze mezi vyšší vrstvou vietnamské společnosti. Většího vlivu nabyl až v 15. století za vlády panovníka Lê Thánh Tônga. Od této doby začala etická pravidla konfucianismu postupně pronikat mezi všechny vrstvy obyvatelstva a ovlivňovat původní vietnamské zvyky a způsoby.

Konfucianismus se podepsal na struktuře všech společenských vztahů a výjimkou nebyl ani vztah mezi rodiči a dětmi. Konfuciáni považovali vztah mezi rodiči a dětmi za zcela primární, protože v jejich očích se od něj se odvíjelo veškeré další jednání jedince. Vycházeli z předpokladu, že bude-li se syn chovat ke svému otci a matce uctivě a zdvořile, bude se později chovat stejným způsobem i k ostatním lidem, a ve společnosti tak bude vládnout pořádek a klid. "Ten, kdo miluje své rodiče, se neodváží ošklivit si ostatní. Ten, kdo je uctivý ke svým rodičům, se neodváží přehlížet ostatní. Láska a úcta se plně uskutečňují ve službě rodičům."

Učenci věnovali přesnému vymezení vztahu mezi rodiči a dětmi mimořádnou pozornost. Tak vznikl termín, který vyjadřuje ideální vztah syna k otci potažmo dětí k rodičům – synovská oddanost. Podrobně byla tato problematika zpracována v Číně ve 3. století př.n.l. v Knize o synovské oddanosti. Tento návod ke správnému chování syna k rodičům byl později ve Vietnamu zahrnut, do všech prohlášení o morálce a do zákoníků.

Co tedy termín synovská oddanost přesně znamená? Kniha synovské oddanosti jej definuje takto: "Oddaný syn slouží rodičům: Když jsou doma, projevuje patřičnou úctu. Když se o ně stará, projevuje patřičnou radost. Když jsou nemocní, projevuje patřičnou starost. Když je pohřbívá, projevuje patřičný smutek a když jim obětuje, projevuje patřičnou důstojnost."

Základním rysem vystupování dětí vůči rodičům bylo již zmiňované zdvořilé a uctivé chování. V době, kdy děti žily ve společné domácnosti s rodiči, se očekávalo, že budou projevovat rodičům respekt a bezpodmínečnou poslušnost. V rodinách silně ovlivněných konfucianismem děti nesměly vstupovat do místnosti rodičů, pokud tam nebyly pozvány nebo k tomu neměly výslovné povolení. Nesměly hovořit první, pokud nebyly vyzvány, a nesměly se dotýkat předmětů, které byly v nějaké souvislosti se sňatkem rodičů. O rodičích musely hovořit za všech okolností uctivě a pouze v dobrém, a to v jejich přítomnosti, nepřítomnosti i po jejich smrti.

Všichni potomci obecně byli dále povinni ochraňovat dobré jméno svých rodičů. Museli se chovat tak, aby svým jednáním nezostudily své rodiče ani sebe samé. Podíváme-li se do zákoníku Hồng Đức (vydaný Lê Thánh Tôngem v 2. polovině 15. století), který ve Vietnamu platil až do počátku 19. století, nalezneme zde panovníkovy rady, jakým způsobem by měly děti vystupovat, aby se za ně nemusely rodiče stydět: "Chlapci musí prokazovat úctu a oddanost, nesmějí si pohvizdovat a chovat se jako pobudové a nesmějí napadat výše postavené osoby. Dívky by se měly držet v dívčích pokojích, měly by hovořit vytříbeným způsobem a dělat vybrané práce, nesmějí dělat hluk a slovně napadat ostatní." Lê Thánh Tông také apeloval na to, aby byly dívky oddělovány od chlapců: "Rada chlapcům a dívkám zní: neměli by společně sedávat na jednom lůžku, neměli by se společně koupat na stejném břehu řeky a neměli by se brát za ruce." O tom, do jaké míry byla tato doporučení dodržována, by se však dalo polemizovat. Obzvláště na venkově se lidé bránili prudérním čínským zvyklostem a dělali vše pro to, aby se jim vyhnuli. (Zpravidla se mohli vymluvit, že protivení se místním zvykům rozhněvá boha vesnice, který na ně pak sešle neúrodu či nemoc.)

Jednání, které jednoznačně vedlo k pošpinění jména rodičů, bylo považováno za vážný prohřešek a mohlo být náležitě potrestáno: "Dítě, které poruší zákon alkoholismem, chozením za prostitutkami, hazardem, pořádáním kohoutích zápasů, slíděním a donašečstvím, násilím nebo povalečstvím na cestě, a zostudí tak své rodiče, prarodiče a příbuzné, je dítě, které rozbíjí rodinu. Jeho rodiče ho musí ve dne v noci vychovávat a pokud dítě nejedná podle jejich výchovy, nenapraví své předchozí chyby a neuposlechne rozkazy svých rodičů, musí podle práva podstoupit trest vydědění a vyloučení z rodiny."

Kromě správného chování synovská oddanost obnášela péči o nemocné nebo staré rodiče. Děti byly povinny vynaložit veškeré prostředky a úsilí, aby svým rodičům poskytly veškerou péči a pohodlí, a to i na úkor svého osobního štěstí. Např. všichni úředníci museli opustit své dobře placené místo a vrátit se domů pečovat o rodiče, pokud onemocněli nebo dosáhli věku 70 let. Pokud tak neučinili, hrozil jim trest osmdesáti ran holí a ztráta úřednického pověření. V 19. století dokonce platil zákon o zmírněním trestu provinilce v případě, že jeho rodiče jsou již v pokročilém věku a potřebují potomkovu péči: "Pokud byl viník odsouzen k trestu smrti a jeho rodiče jsou již staří nebo nemocní, přičemž v rodině nejsou žádní jiní dospělí potomci, oznámí se tato skutečnost panovníkovi a konečný rozsudek bude zmírněn. Pokud se jedná o viníka odsouzeného k trestu vyhnanství nebo nuceným pracím, podstoupí trest sta ran holí, zaplatí výkupné za zbytek trestu a potom žije doma, aby opatroval své rodiče."

Zvlášť vážné přestupky proti zásadám synovské oddanosti se trestaly smrti. Mohlo jít např. o nadávání rodičům, ublížení na zdraví, incest nebo zabití rodičů. Za nadávání rodičům mohl být potomek oběšen, plánování vraždy rodičů nebo prarodičů a smilstvo se trestalo stětím hlavy. Za vraždu rodiče nebo prarodiče pak následoval nejtěžší trest - postupné odřezávání masa z hříšníkova těla, které způsobilo pomalou a bolestivou smrt. V souladu s tehdejší etikou rodičům za hrubé zacházení s dítětem žádné tresty nehrozily. Jedinou výjimkou bylo, pokud rodič své dítě ubil k smrti; tehdy mohl být surový rodič odsouzen k vojenské službě nebo k otrockým pracím.

Jak jsme se mohli dočíst v prvním citátu z Knihy o synovské oddanosti, závazky dětí vůči rodičům přesahovaly hranici života rodičů. Vietnamci odpradávna vyznávají kult předků, tedy věří, že duše zemřelých se vrací na náš svět a aktivně ovlivňují v dobrém či zlém osudy žijících lidí. Duše, které se nedostalo náležitého pohřbu nebo uctívání, bloudí po světě, mstí se a škodí. Proto je nezbytné, aby byl každému zajištěn správný pohřeb a následné dodržování všech rituálů spojených s uctíváním předků. Důraz byl kladen nejen na provedení všech obřadů, ale také na to, aby potomci vše dělali s hlubokým upřímným zármutkem. Poněkud kuriózně tak dnes může působit zákon, který stanovil, že "pokud někdo obdrží zprávu o smrti rodičů, prarodičů nebo manžela, a skryje se a dostatečně nepláče, bude potrestán: muži musí připravit hostinu pro obyvatele vesnice a ženy musí dělat pomocnice při sběru moruší."

V souvislosti se zármutkem nad smrtí rodičů museli potomci držet tříletý smutek, což znamenalo omezení veškerých společenských a zábavných aktivit a provádění nejrůznějších smutečních ceremonií. Truchlící nosili smuteční oděv, který symbolizoval žalem zlomené srdce. Dodržování pravidel smutku se považovalo za mimořádně důležité, a proto se jejich zachovávání opět objevuje i v zákoně. Např. pokud truchlící odložil v období smutku předepsaný oděv a dokonce se oblékl do šatů pestrých barev, mohl počítat s potrestáním: Muži za tento projev neúcty k zemřelému dostali osmdesát ran holí, byla jim odebrána půda a vytetovány čtyři znaky pohany na čelo. Dále museli nosit okovy, nastoupit do vojenské služby nebo byli posláni na nucené zemědělské práce do vzdáleného okresu. Ženy při stejném provinění dostaly padesát ran bičem, na čelo jim vytetovali dva znaky pohany a za trest musely pracovat jako pomocnice v kuchyni.

Během smutku byla zakázána účast na veškerých oslavách a svatbách, poslech hudby, pití alkoholu; dále se potomci držící smutek nesměli ženit a vdávat, muži nesměli přijímat konkubíny, potomci obou pohlaví se měli zdržet pohlavního styku. Pokud děti tyto zákazy porušily (např. truchlící dcera nebo žena či konkubína truchlícího syna otěhotněla), mohl jim být vyměřen trest od osmdesáti do sta ran holí a vyhnanství. "Potomek, jenž truchlí za své zemřelé rodiče a nevypadá smutně, bude potrestán vyhnanstvím do vzdáleného okresu."

Podle dostupných pramenů ve skutečnosti nebyly tresty stanovené zákonem uplatňovány často. Rodinné spory a problémy se většinou řešily v rámci rodiny a nebylo zvykem se hned dovolávat soudu. Děti se navíc k rodičům chovaly uctivě a oddaně zcela přirozeně a rodiče zpravidla nepotřebovali podpírat svou autoritu zákonem. Citovaná nařízení a zákony jsou dnes už jsou pochopitelně minulostí, uctivý způsob chování a pocit zodpovědnosti vůči rodičům však zůstal ve Vietnamcích hluboko zakořeněn. Stěží bychom hledali Vietnamce, který by opustil své staré rodiče a nepostaral se o jejich potřeby. Stárnoucí Vietnamci se také jistě ani dnes nemusejí bát osud své duše po smrti, protože snad nikdo si nedovolí uctívání svých předků zanedbávat.

Zásluhy otce jsou jako pohoří Thái Sơn
Laskavost matky je jako voda vyvěrající z pramene.

Celé srdce ctí matku, respektuje otce
Úcta k rodičům je jedinou morálkou (povinností) dítěte.

Otec mne zplodil, matka vychovala, proto je miluji.
Svého otce vždy ctím, své matce se vždy pokloním.