Články

První koncert si Hồ Khắc Chi se svou ženou Hoàng Ngọc Bích právě odbyli v Paláci Akropolis v rámci prvního večera (10. 6.) celého festivalu Respect. Jejich vystoupení sklidilo značný ohlas, a to diváci ani netušili, že část nástrojové výbavy se oběma muzikantům ztratila někde cestou z Vancouveru a po dvou dnech dosud nedorazila do Prahy. Mezi nástroji, které zřejmě dosud putují mezi světovými letišti, byl mj. i bambusový k´long pút (klông pút), nástroj typický pro některé národnostní menšiny v severních oblastech centrální vrchoviny Tây Nguyên (např. Brâu), kde na něj tradičně hrají dívky. Jde o o svázané bambusové kmínky, v nichž v různých tónech rezonuje tleskání dlaní. Nedostalo se ani na další nástroje z pestrého repertoáru jako citeru đàn tranh či dechový khèn mèo. 

Přesto vietnamský pár žijící v Kanadě nabídl během svého zhruba půlhodinového koncertu fantastickou podívanou a předvedl nějakých 8-9 nástrojů, které zřejmě většina českých diváků ještě nikdy neviděla. Především se Hồ Khắc Chi, a posléze i Hoàng Ngọc Bích vyznamenali virtuózní hrou na jeden z nejznámějších původních vietnamských nástrojů, đàn bầu. Výraz đàn v jeho názvu naznačuje, že jde o strunný nástroj. Strunu má jedinou, a to kovovou. Je naladěna na tón C a upevněna na jednom konci vyklenuté rezonanční skříně. K té je na opačné straně připevněn tenkým ohebným držadlem trychtýř, v němž je zachycen druhý konec struny. Právě držadlem lze strunu různě napínat a měnit tak výšku základního tónu, popřípadě – a to je velmi typické – dosahovat různých druhů glisand a vibrata. Užaslé publikum ocenilo vzápětí Bíchinu hru na ko-ni, jakousi jednostrunnou violu, jejíž zvuk však výrazně modulovala destičkou umístěnou v ústech, jež je připojená k nástroji hedvábnou nití. Následoval xylofonový duet s dalším nástrojem národnostních menšin z jihovietnamské vrchoviny (např. etnikum Gia-rai): tzv. tơ rưng (t´rung) je druh bambusového xylofonu, který není upevněný ani napnutý, ale poměrně volně zavěšený na speciálním stojanu. Má dvě (jindy však i tři) řady krátkých bambusových trubic a rozsah zhruba tři oktávy.

Strhující přehlídka pokračovala hrou na flétny, z nichž na dlouhou bambusovou sao ba người hráli oba partneři současně, jako kdyby šlo o dialog. Ve skutečnosti Hồ Khắc Chi tento tradiční nástroj pro dva uzpůsobil tak, aby na něj případně mohli hrát i tři lidé najednou. Dalším jeho vynálezem je sao bóp, bambusové trubice s gumovými baňkami na konci, jejichž stiskem lze vyloudit tři různé tóny. Autor dokáže hrát na šest těchto trubic najednou, přičemž dvě má připevněné kolem krku a mačká je skláněním hlavy, ostatní drží v rukách a v podpažích. Bảng bu je nástroj z delších pospojovaných trubic (jak jinak, bambusových), který si Hồ Khắc Chi rovněž přizpůsobil, a to tak, že ho rozezvučuje šlapáním nohou – trubice tak v podstatě nahrazují bicí, nárazy vyluzují zvuky.

Vietnamskému páru se podařilo konečně zvednout udivené diváky, kteří dosud seděli na parketu. Celkový dojem večera pokazily jen dvě skutečnosti: hudební bloky kapel byly až příliš krátké (30-40 minut) a divácká návštěva byla kupodivu velmi slabá, odhadem 150 diváků. Na to doplatily především první dvě skupiny, úvodní francouzsko-izraelsko-palestinská skupina Des voix, des déserts (čili Hlasy, pouště), která ostatně svým složením jasně (a přiznaně) demonstruje, že mnozí mladí Izraelci s terorem svých politiků, uplatňovaným vůči palestinským starousedlíkům nesouhlasí a jsou pro dobré sousedské vztahy. Jejich poklidné, až meditativně laděné melodie vystřídala po přestávce podstatně živější skupina Deman, úderná cikánská cimbálovka, která by v naplněném sále určitě mnohé musela roztancovat. Takhle se nestalo. A tak teprve po té, když diváci zareagovali na třetí, vietnamskou část, mohl celý večer dorazit Joaquín Díaz z Dominikánské republiky (žijící ovšem též v Kanadě). Jeho kapela předvedla smršť rychlé merengue a Díazovy hbité prsty na akordeonu běhaly tak rychle, že to konečně nakazilo i lidi pod pódiem: dominikánská merengue se prostě musí poslouchat jedině v tanci, jinak ztrácí smysl. A tak se nakonec mnozí diváci přeci jen vydováděli.

Festival Respect pokračuje v sobotu ve 14 hodin na Štvanici, kde vystoupí znovu Joaquín Diaz i Des voix, des deserts, ale také anglo-indická DJ-ka Sister India, jakož i největší tahák celého festivalu, irská kapela The Popes se (snad protentokrát způsobilým) zpěvákem Shanem Mac Gowanem, bývalým frontmanem slavné skupiny The Pogues.

Rozhovor

Hned po vystoupení sympatického vietnamského páru Hồ Khắc Chiho + Hoàng Ngọc Bích v Akropoli jsme měli příležitost položit oběma pár kratičkých otázek:

- Odkud máte tak pestrou sbírku nástrojů? Dovážíte si je z Vietnamu, anebo si je sami vyrábíte?

Některé, jako třeba đàn bầu, si samozřejmě dovážíme. Ale některé, a nejen ty námi vynalezené, si vyrábíme podle vzorů sami. Do Kanady se naštěstí importuje i bambus.
 

- Kde jste se učili hrát na všechny ty nástroje? Je mezi nimi řada takových, které jsou typické pro některé národnostní menšiny z Tây Nguyênu. Studovali jste hru přímo v terénu?

Oba jsme vystudovali konzervatoř v Hanoji, kde jsme měli jako hlavní nástroj đàn bầu. To je jeden z několika mála tradičních nástrojů, na něž se tam lze zaměřit (rovněž např. na đàn nguyệt). Hra na ty ostatní se vyučuje jen okrajově. Tây Nguyên jsme nikdy neměli příležitost navštívit. Na většinu nástrojů jsme samouci.
 

- Zajímá se vůbec současná vietnamská mládež o tradiční vietnamskou hudbu a nástroje?

Žijeme už víc než deset let v Kanadě a za tu dobu jsme se vrátili do Vietnamu jen dvakrát. Nemůžeme tedy posoudit situaci dostatečně. Ale myslím, že mladí určitě poslouchají víc pop a jiné, modernější žánry.
 

- Na univerzitě v Britské Kolumbii ovšem vyučujete právě vietnamskou hudbu. Chodí Vám do kursů nějací tamní Vietnamci?

Ne, nechodí. Žije tam málo Vietnamců. V kursech jsou spíš Kanaďané.
 

- Takže se může stát, že v blízké budoucnosti budou ovládat hru na tradiční vietnamské nástroje jen cizinci?

Kdo ví, možná i to se může stát.
 

- Je škoda, že se na Vaše vystoupení nepřišel podívat skoro nikdo z početné vietnamské komunity žijící v Čechách. Vašim zdejším krajanům chybí styk s tradiční vietnamskou kulturou a určitě by je podobná akce potěšila. Údajně tu chcete strávit celé dva týdny. Neplánujete nějaký menší, samostatný koncert speciálně pro Việt kiều žijící zde?

Možná takový koncert právě domlouváme.
 

- Děkuji za rozhovor.

O uspořádání třetího koncertu se pokouší zástupci společnosti VietTour. Ve chvíli našeho rozhovoru však dosud nebylo nic jistého. Všichni zúčastnění nám přislíbili, že nás v případě dalšího vystoupení o akci včas zpraví, takže o ní budeme moci informovat prostřednictvím našich stránek i další zájemce. Je však možné, že bude určena toliko pro vietnamskou komunitu.