Hovoříme‑li o Jemenu, matně se nám vybaví asociace spojené s královnou ze Sáby, nebo fotografie jemenských "mrakodrapů" z nepálených cihel, které se občas objeví v některém z magazínů o cestování. Sotvakdo by hledal spojitost této odlehlé země na jihozápadě Arabského poloostrova s Vietnamem. Když si však uvědomíme, jakou roli hrál Jemen ve starověkém mezinárodním obchodu, už nám tato spojitost vůbec nemusí připadat nelogická. Myrha a kadidlo se ve Středomoří vyvažovaly zlatem a lodě mířily z jemenských přístavů i dále na východ do Indie, odkud se zboží středomořské provenience dostávalo do Jihovýchodní Asie.
Obchod s kadidlem sice upadl, ale Jemen, coby součást muslimského světa, měl čilé vztahy se všemi islámskými zeměmi Středomoří a Indického oceánu, a tak kdykoli se vyskytly cizí invaze nebo vnitřní nestabilita, opouštěli Jemenci svá města uprostřed horských terasovitých polí. Někteří odcházeli na sever, do východního Středomoří, jiní se usazovali ve východní Africe, v Indii i jinde.
V 19. století byl Jemen rozdělen na anglickou (jižní) a tureckou (severní) část. V severní hornaté turecké doméně čelili okupaci především zaidíté, vyznavači svébytné větve ší'itského islámu. Boj vyvrcholil poté, co roku 1904 stanul v čele komunity imám Jachjá Ibn Muhammad, který vypudil turecká vojska z hor. Po té, co se po 1. světové válce Turci stáhli i z pobřeží Rudého moře, vzniklo Jemenské království, v jehož čele stál imám Jachjá. Šlo o jeden z nejkonzervativnějších a nejuzavřenějších států světa. Izolace zamezila obchodu a řadě obchodníků nezbylo než odejít do zahraničí. Část z nich přitom zamířila až do Saigonu (dnešní Ho Či Minovo Město), hlavního města tehdejší Francouzské Indočíny.
Jemenci ve Vietnamu
Komunitu saigonských Jemenců tvořili prakticky pouze muži, a tak jim nezbylo, než zakládat rodiny s místními ženami. V praxi to znamenalo konverzi nevěsty k islámu výměnou za vietnamštinu coby hlavní jazyk domácí komunikace. Děti navštěvovaly vietnamské školy. Otcové se sice snažili učit své děti arabštinu, svůj rodný a zároveň kultovní jazyk, ale vietnamština byla samozřejmě dětem bližší. Jak říká Muhammed Abdulrahman Al Khateeb, syn jednoho imáma: "Ve Vietnamu na mě otec mluvil arabsky a já odpovídal vietnamsky, to bylo pohodlnější."
Jemenskou komunitu držela pohromadě společná víra. Každý pátek se komunita scházela u imáma na slavnostní páteční bohoslužbu a i ti, kdo vyráželi za obchodem do jiných měst, nebo žili mimo Saigon, se jí vždy snažili zúčastnit.
Již před koncem války se Jemenci obávali, co se bude dít v případě vítězství komunistického severu, a tak si raději podrželi pasy své původní vlasti. Po té, co skutečně došlo k pádu Saigonu, bylo vydáno nařízení, že všichni cizí státní příslušníci musí opustit Vietnam. Začala horečná aktivita, imám kontaktoval ambasádu Jemenské arabské republiky v Pekingu, a ta přislíbila přijetí všech lidí jemenského původu v zemi jejich předků. Největším problémem bylo, jakým způsobem zajistit finančně nákladnou dopravu pro více než 1200 lidí. Nakonec vše zaplatil Červený kříž a roku 1976 všichni příslušníci komunity odletěli do jihojemenského Adenu, kde si přestoupili na let do Ta'izzu. Valná většina stanula na jemenské půdě poprvé a zažívala kulturní šok.
Jemenovietnamci na Arabském poloostrově
Roku 1962 revoluce v Jemenu svrhla imamát a nastolila republiku. Až do konce 60. let probíhala občanská válka mezi republikány a royalisty. Hospodářství se sice v polovině 70. let již obnovovalo, ale země pořád patřila mezi nejchudší na světě. Kdo z nově příchozích mohl, odešel dále, hlavně do Francie, kde někteří měli příbuzné, kteří bojovali v řadách francouzské koloniální armády. Jiní zamířili do USA, Německa, zemí Perského zálivu, nebo jinam, ale pro většinu byl Ta'izz konečnou stanicí. Ta'izz byl mezi lety 1948-1962 hlavním městem imáma Ahmada. Po revoluci se sice hlavní město přesunulo do San'á, ale Ta'izz zůstal pro časté boje na severu neoficiálním hlavním městem až do 70. let.
Ta'izz byl nejpříznivějším místem k životu v Jemenu, ale začátky byly těžké. Přistěhovalci žili ve stanech, pro vodu se chodilo přes kilometr daleko. Jemen tehdy trpěl nedostatkem kvalifikovaných pracovníků, a tak se řada nově příchozích začala živit jako autoopraváři, nebo jiným zaměstnáním technické povahy. Někteří si založili vietnamské restaurace. Klasická vietnamská jídla si však nalezla odbyt jen mezi cizinci okolo ambasád nebo uvnitř komunity. Pro Jemence byla vietnamská jídla příliš exotická, bylo nutno je přizpůsobit jemenským chutím – výsledná kombinace však již měla úspěch a vietnamské restaurace s pojemenštěnými pokrmy se těší velké přízni Jemenců dodnes.
Vietnamsky hovořící komunita dnes čítá na 3000 osob, a kdyby netrpěla značnou emigrací, byla by jistě daleko početnější. Největší část, přes 1000, žije stále v Ta'izzu a jejich osídlení je kompaktní: zabírá celou jednu čtvrť rodinných domků. Místní imám měl kdysi sen, že vybuduje mešitu přímo uprostřed "vietnamského" osídlení, která by sloužila jako přirozené centrum jejich života. Po jeho smrti však sen zůstane navždy jen snem. Ostatní se rozptýlili do ostatních měst Jemenu, především do San'á, jejíž "vietnamská" komunita už se té ta'izzské svou početností vyrovnává.
Za koho se vlastně považují? Pokud s nimi někdo hovoří o jejich komunitě, budou se označovat jako Vietnamci, ale pokud dojde na téma jejich etnicity, vždy řeknou "My všichni jsme Jemenci". Mají arabská jména a kmenové jméno dědí po otcích. Příslušnost ke kmeni, zvláště v jižních oblastech, pro ně nemá valný význam. V arabské společnosti je nejběžnější sňatek mezi bratranci a sestřenicemi a málokdo je ochoten provdat svou dceru mimo svou širší rodinu, a tak je i vietnamsky hovořící komunita prakticky výhradně endogamní. S jistou nadsázkou se dá říci, že vznikl vietnamsky hovořící arabský kmen. Modely sociálního chování jsou jistou kombinací jemenských a vietnamských. Ženy mají v rámci komunity lepší postavení než ostatní jemenské ženy. Mimo domov nosí tak jako jinde na arabském poloostrově závoj. Nejdůležitější místností každé domácnosti je tzv. mafradž, kde je ze všech stran sezení na polštářích a ve středu místnosti je volný prostor. Mafradž slouží jako obývací pokoj a každé odpoledne se v něm kátuje (o ramadánu až večer). Kát je lehká povzbuzující droga. Při žvýkaní mladých lístků rostliny Qathea edulis pomine únava a ospalost z vedra, smysly se zostří a může se rozproudit živá debata. Kát dokáže zahnat dokonce i hlad a žízeň. V přítomnosti cizích mužů se ženy uchýlí do zadních místností, ale stud před cizím pohledem je oproti ostatní jemenské populaci spíše slabý. Jak sami říkají: "Závoj je obrana před pomluvou ostatních Jemenců."
Jaká je budoucnost komunity? Mimo Ta'izz, kde jsou vietnamsky hovořící rozptýleni, děti sice vietnamsky umějí, ale s některými obraty začínají mít obtíže. V Ta'izzu se však vietnamština s jistotou udrží ještě několik generací, přestože komunita má minimum kontaktů se současným Vietnamem.
