V mém okrsku je jedna z největších tržnic v České republice. Většinu prodejců tvoří Vietnamci s dlouhodobým pobytem na území ČR. Vzhledem k objemu prodávaného zboží jsou zde konflikty mezi trhovci a zákazníky poměrně časté. Pokud do konfliktu musí zasáhnout policisté, pak vše většinou vázne na kulturních a jazykových rozdílech. V těchto případech by se hodil k ruce policista vietnamské národnosti.
V současné době žije v České republice asi 50 tisíc Vietnamců. Většina jich žije v okolí míst, kde mají pracovní závazky. Tedy z valné části městské aglomerace. V České republice vyrůstá již třetí generace Vietnamců, kteří mají v mnoha případech občanství České republiky. K policii se rozhodně tito lidé nehrnou.
Důvodů je několik:
a) policie není zrovna štědrý zaměstnavatel
b) existuje riziko, že vietnamský policista bude odsuzován svými příbuznými
c) předsudky ostatních policistů a majoritní společnosti
Vietnamský polda? Nikdy!
Pokud se i přes tato rizika rozhodne jít Vietnamec k policii, pak jej téměř s jistotou, po důkladné prověrce, angažují elitní útvary policie jako UOOZ nebo NPC. Odvážlivec, který by se chtěl obléci do policejní uniformy, nebude mít rozhodně na růžích ustláno.
Stejně jako pro většinu lidí, tak i pro většinu policistů je pohodlnější vidět Vietnamce skrze tradované stereotypy. Máme je zafixované jako notorické handlující švindlíře, pěstitele marihuany a potížisty z obchodních domů, kde se pokoušejí propašovat košíky plné zlevněného zboží. Tento pohled ve skutečnosti neříká o Vietnamcích vůbec nic. Kromě toho, právě vietnamská komunita patří v naší zemi k těm nejuzavřenějším vůči majoritní společnosti. Poznat, jak Vietnamci myslí a jednají, tedy vyžaduje notnou dávku trpělivosti a otevřenost. Tyto dvě vlastnosti jsou ovšem u policie nedostatkovým zbožím.
Rozhodně nenabádám k explozi multikulturní euforie u policejního sboru a náboru kohokoliv s etnografickou příslušností mimo území České republiky. Ovšem proto, aby policie mohla efektivně fungovat i v oblastech s velkým procentem menšin, potřebuje policisty právě z těchto menšin.
Teorie není praxe
Zcela nedávno řešilo naše oddělení vyhrocený spor mezi zákazníky a vietnamskými trhovci. Řešení banální záležitosti trvalo více než sedm hodin, kvůli jazykové bariéře a špatné dosažitelnosti tlumočníků. To nepočítám provolané minuty a proježděný benzín při shánění tlumočníka. Pokud by byl k dispozici policista se znalostí obou jazyků, mohla být situace vyřešena za několik minut.
Mnoho lidí podotkne, že pokud u nás Vietnamci žijí, měli by umět česky. Ano, jistě, to je pravda. Sousloví "MĚLI BY" vám ale rozhodně nepomůže, když řešíte případ, ve kterém jazyková a kulturní bariéra prostě existuje. Je spíše vinou české migrační politiky, že nedokáže zajistit, aby lidé přicházející do naší země získali naše kulturní a jazykové znalosti. Motivace k získání těchto znalostí by měla být jak pozitivní (např. povinné bezplatné jazykové a znalostí kurzy), tak i negativní (tedy sankce za porušování pravidel). To už je ovšem jiná kapitola.
Jako Yeti
S národnostními menšinami v řadách Policie ČR jsme na tom podobně jako s Community policingem. Všichni o tom mluví, ale nikdo to nikdy neviděl. Přitom ve většině vyspělých zemí Evropy zcela běžně potkáte uniformované policisty z národnostních menšin. Dramatické předpovědi o tom, jak tito policisté budou nadržovat své komunitě nebo etniku, se nikde ve světě nepotvrdily. Přitom policisté z národnostních menšin mohou své kolegy naučit rozumět dějům uvnitř menšinové komunity, a vytvářet tak podmínky pro efektivní prevenci.
Bouřlivé vývoj spolužití s národnostními menšinami, kterým si prošly např. Francie, Německo nebo Anglie v 80. letech, by nás měl poučit, že k efektivním prostředkům prevence vzniku negativních jevů uvnitř menšinových komunit patří začlenění příslušníků těchto menšin do bezpečnostních sborů. Pokud k tomu nedojde, můžeme brzy očekávat, že se po ulicích budou potulovat gangy rekrutované z dětí imigrantů a budou terorizovat své okolí.
Závěrem
Já osobně nemám problém s tím, mít za parťáka Vietnamce. Bez zkušeností rozhodně nejsem. Mám doma přítelkyni, která je cizinkou, takže vím, jaké to je, když se střetnou dvě naprosto rozdílné kultury. Poznání jiného pohledu na věc může člověka mnohému naučit nejen o jiných, ale i o sobě samém. A když se člověk oprostí od předsudků, ve finále zjistí, že jsme v jádru všichni stejní.
Článek vyšel na portálu policista.cz. Ke zveřejnění na stránkách Klubu Hanoi jej laskavě poskytl autor.
