Články

V Hanoji jsme přistáli 1. ledna přesně v 6:00 místního času, tudíž akorát v době, kdy u nás lítaly vzduchem špunty od sektu a připíjelo se na Nový rok. S Honzou jsme tvořili jakýsi předvoj; společně s Martinem jsme měli za cíl natočit hlavně oslavy Tếtu. Ačkoli přibalení zimní bundy jsme před odletem zvažovali, nakonec jsme ji nechali doma a brzy nás to začalo mrzet.

Můj první email z tropů do lednové Prahy byl stručný: Je tu zima jak v morně. Ty další se příliš nelišily; maximálně ve stupních Celsia, výskytem větších či menších srážek, jednou omrzlinami na tvářích. Když k tomu náš vietnamský kamarád Libor oblékl lyžařské kalhoty, začali jsme přemítat, zda není chyba v Matrixu.

Náš kamarád (české jméno si přivezl ze Strakonic, kde se vyučil) nás současně konejšil, že taková zima v Hanoji bývá, ale nejdéle do týdne je pryč. Půjčil nám pořádné péřovky (horská služba by mohla závidět), mysl chlácholil domácí rejžovkou a připíjel: Hlavně veselej! Jenomže když uběhlo čtrnáct dní a Libor oteplovačky stále neodkládal, začal nás humor opouštět.

Ultra pruda

Každý den jsme se si říkali, že hnusnější počasí už být nemůže, a vždycky nás překvapilo, že může. Postupně se k nám dostávaly zprávy o sněhu v jižní Číně či náledí na Sapě, o zmrzlé rýži nebo úhynu desítek vodních buvolů na podchlazení. Naší nejčastější otázkou, jakou jsme pokládali místním, se stala: Kdy se má oteplit? A nejčastější odpovědi zněly: Ta skutečná zima ještě nedorazila. Radost z toho mohly mít snad jedině děti, které v případě, že ve Vietnamu teplota klesne k deseti stupňům, nemusí do školy.

Martin si zatím v Praze myslel, že v emailech o pekelné zimě přeháníme. Samozřejmě pouze do té chvíle, než ji sám zakusil. Při prvním střetu s domorodci od opuštění hanojského letiště prohlásil, že tak nabalené a zachumlané Vietnamce neviděl ani na Folmavě, a vzápětí si sám

koupil rukavice. A když začal řešit elementární otázky, jako kam se jít najíst (kde bude teplo), a jestli má vůbec hlad, jestli mu náhodou není větší zima (a co je lepší, smrt hladem nebo zimou?), přišel se silným a výstižným výrazivem: "ultra pruda" opravdu citelně nastala, když se k tomu všemu do nás dala hojnost bacilů a my chrchlali a neslušně smrkali do kapesníku, až běda.

Streams of whiskey

Největší zima přitom přicházela večer. Za normálních okolností bychom seděli venku, povídali si o pořízených záběrech, pili pivo, zakusovali k němu sušenou sépii a pozorovali pouliční cvrkot. Teď ovšem naše oblíbená křižovatka s bia hơi (za naší přítomnosti mimochodem podražilo hned dvakrát: před Tếtem na 2500 VND, po Tếtu na 3000 VND), jindy doslova obsypaná turisty i místními, zela prázdnotou. Bylo tedy třeba najít jinou alternativu trávení večera, nejlépe konzumací něčeho ostřejšího na zahřátí a s možností sezení při tom uvnitř, nádavkem (po zkušenostech) se zavřenými dveřmi do ulice.

Naší základnou pro přečkání večerů se nakonec stala " Půlená nudle", jak jsme důvěrně přezdívali bar Half man Half noodle. Pravda, útulněji tam začalo být až po dva a dvacáté hodině, když obsluha zavřela dveře před policií; teprve potom bylo možné prostor zadýchat a následně si sundat rukavice. Zahřívat zevnitř se však dalo po celý večer bez omezení, ponejvíc za poslechu irské kapely The Pogues. Zvláště Honza se jal z gusta podporovat vlastní značku; dařilo se mu to dvojnásob nejen díky příjmení Procházka, protože zdejší obsluha nalévala Johnnyho Walkera a jiné rượu po dvou deci. Přesto nutno dodat, že péřovou bundu jsme ani zde po naprostou většinu večerů neodložili.

Filmařina, to je dřina

Když bylo po Tếtu, Martin se začal těšit do Prahy na abstinenci a ústřední topení (těžko říct, na co víc) a já s Honzou jsme mu to tiše záviděli, neboť nám do odletu zbývaly ještě tři neděle, přitom slunce v nedohlednu a streams of rượu jakbysmet. Našimi světlými okamžiky se staly obřady spalování falešných dolarů, kterých naštěstí v období kolem Tếtu nebylo v ulicích málo, a nikdo nebyl proti, když jsme se k ohníčku připlížili a trošku tepla z něj nasáli.

Docela nám vymizela z paměti doba, kdy jsme v Hanoji umírali vedrem a klimatizaci v pokoji nastavovali na šestnáct stupňů. Postupně jsme si naopak zvykli, že zimní bundy odkládáme pouze do sprchy a do postele, až nám představa jejich vysvléknutí jinde přišla skoro nemravná. Čím více se pak blížilo datum našeho odletu do Prahy, tím více se nám přestávalo chtít opustit hanojskou mornu i obsluhu u Nudle. Navíc jsme si začali uvědomovat, že nám v Praze těžko kdo takové počasí v tropech uvěří...

Související článek: Léto v Potůčkách