Články

Nejde jenom o čerstvou mrkev, i když o ni taky. Nejde dokonce ani jen o to, že v jednom výnosném byznysu tady asijská konkurence hladce válcuje domorodé Čechy. Jde o novou kapitolu v dějinách zdejšího podnikání. Kapitolu, v níž vládce jménem Spotřebitel dostane svoje zboží čerstvé a za pakatel v kteroukoli hodinu. Zatímco jeho sluha Obchodník či Výrobce se musí opravdu ohánět, aby obstál. Osud českých zelinářů je zkrátka důležitým pozdravem ze světa globálně nabízených schopností a svobody.

Kniha je čtvrtou publikací Antonína Červeného, cestovatele a publicisty. Byla vydána v roce 2004 brněnským nakladatelstvím Akácie, které se specializuje na cestopisnou literaturu. Naším zrakům dosud unikala zřejmě proto, že ji brněnské nakladatelství vydalo v rámci edice Cykloexpedice.

Období rozkvětu Đông Du trvalo od roku 1906 přibližně do poloviny roku 1908. Počet vietnamských studentů, kteří díky Phan Bội Châuově organizaci studovali v Japonsku, v té době dosahoval počtu asi stovky osob. Zásah francouzských úřadů na sebe nenechal dlouho čekat.

Na přelomu 19. a 20. století se Japonsko ocitlo v centru zájmu západních velmocí i podmaněných asijských národů. Reformy Meidži jej přivedly k vítězství ve válce s Čínou (1894–1895) a ve válce s Ruskem (1904–1905), čímž se ukázalo, že i asijský národ může dosáhnout úrovně srovnatelné se západem. Zatímco velmoci to vnímaly jako ohrožení svých zájmů na Dálném východě, asijské národy čelící západnímu tlaku v tom spatřovaly naději na obnovu své ztracené nezávislosti. Sláva Japonska se donesla i do Vietnamu prostřednictvím děl čínských reformátorů, která byla tajně distribuována mezi vietnamskými učenci. Jedním z nich byl vlastenec Phan Bội Châu (1867–1940), díky jehož úsilí v letech 1906–1909 na japonských školách studovala stovka vietnamských studentů. Jeho hnutí se zapsalo do dějin pod jménem hnutí Đông Du, Cesta za studiem na východ.

Už na pohled a na omak úhledná kniha Čínská filosofie – pohled z dějin může mít v našem kulturním kontextu význam, který nejspíš nejsme s to zatím docenit. Ne že by v ní Oldřich Král podával zprávu o čemsi zcela novém: vždyť už tu máme například pozoruhodný svazek o čínské filosofii od Egona Bondyho, a také celou řadu českých překladů klasických děl čínské filosofie (I-ťing – Knihu proměn, Konfuciovy Hovory nebo několik různých překladů Starého mistra, Lao-c´a ad.). A přece: jak sám Král občas podtrhuje, někdy je než "co" důležitější "jak". Nenabídl nám tudíž něco nového, ale dojista nově.