Články
Prvně v životě jsem někam jel jako oficiální host. Tím bylo dáno i trvání mého pobytu: od rána 29. dubna do večera 2. května, jen čtyři dny, plně využité od rána do noci. Doba příletu i odletu mi naštěstí vyšla tak, že jsem si pobyt mohl rozdělit prakticky rovným dílem mezi účast na společném programu zahraničních hostí a setkání s několika dlouholetými osobními přáteli.
Přestože Vietnamská demokratická republika (VDR) a Čína stály během tzv. Druhé indočínské války proti Američanům na stejné straně, ani zdaleka se nejednalo o ideální spojenectví. Jejich vzájemné vztahy by se daly nazvat spíše manželstvím z rozumu než z čisté lásky. Další rozpory mezi těmito zeměmi vyvstaly v druhé polovině sedmdesátých let a vyvrcholily v únoru 1979 krátkým lokálním konfliktem.
V roce 1900 žilo ve vnitřní Hanoji 80 000 obyvatel, v roce 1940 dvojnásobný počet. K tehdejšímu evidovanému obyvatelstvu musíme – stejně jako dnes – připočíst ztěží odhadnutelný počet těch, kdo se pohybovali nekontrolovatelně mezi městem a přilehlým okolím, uvádí se asi 50 000 lidí. Počet pohřbů dosahoval v té době podle statistik vyšších čísel než počet narození, takže přírůstek obyvatelstva byl způsoben výlučně přistěhovalci.
Od roku 1885 byla Hanoj centrem tonkinského protektorátu a sídlem francouzské správy. O sedmnáct let později se stala hlavním městem všech pěti částí Indočíny – Tonkinu, Annamu, Kočinčíny, Laosu a Kambodži. Předválečná Hanoj byla nazývána Paříží východu, považována za sídlo koloniální elegance a symbol technického pokroku jihovýchodní Asie.
École Française d'Extrême-Orient (Francouzská škola Dálného východu, Viện viễn Đông bác cổ Pháp, dále EFEO) patří už více než celé století k nejvýznamnějším institucím v bádání o kulturách a historii zemí Dálného východu. EFEO vznikla v roce 1900, a její první velké sídlo se nacházelo v Hanoji. Po delší přestávce, kdy musela z politických důvodů v roce 1957 opustit Vietnam, se do tohoto města znovu vrátila v devadesátých letech. Najdeme ji na ulici Lý Thường Kiệt č. 26.
